NEWMUSIC.CZ

Když Jamese Grahama přestalo bavit potulovaní se v uličkách maličkého Kilsythu, založil si kapelu. Vzaly se kytary, bicí, akordeon, pár dalších serepetiček a jelo se koncertovat do Glasgow. Natočil se demáč, poslal se do magazínů a čekalo se na recenze. Graham zapnul televizi, koukl na teletext ITV a našel první hodnocení - jeho The Twilight Sad dostali devět z deseti. Skromným muzikantům spadla brada. Album pak vydal Fat Cat. Label, který proslavil Sigur Rós nebo Múm. S takovými mají ale The Twilight Sad málo společného, snad jen tu výjimečnost. A tu navíc u téhle skupiny hned tak nerozpoznáte.

Když si pustite Fourteen Autumns And Fifteen Winters, uslyšíte zcela tradiční nástroje. Ani melodie vás zpočátku nijak nevytrhnou. S rozpaky vyslechnete časté kytarové vazbení a rámusivé plochy. Možná vás pobaví skotské drmolení. Jednoduše, vám taky spadne brada, že „Twilight Sad“ kdesi dostali 9 / 10, protože nebudete vědět, proč.

Po čase člověk zjistí, že tahle kapela je trošku jiná. Že ty písně znějí, jak kdyby je Graham ukradl skotským bardům. Ale nikdo mu tu krádež nemůže vytknout, protože to všechno zpívá s úplně stejnou naléhavostí. Kytary, které na konci písní vyřvávají, najednou člověka nevyruší, ale rozesmutní a přivedou ho k zasnění. The Twilight Sad jsou prostě citliví. Třeba v Talking With Fireworks / Here, It Never Snowed: spustí se bouřlivý, šílený, hypnotický rámus, na chvilku se vše uklidní a James Graham lehce vyzpívává „And does your fear not grow when you see that you're all mine / see that you're all mine / see that youre all mine / with a knife in your chest?“.

Tohle je opravdu dobrá deska. Netroufám si odhadnout, jak dlouho si tu svoji skromnou nápaditost Twilight Sad udrží. Tu citlivost a naléhavost. Ten specifický, ale ne zbytečně alternativní zvuk - tak aniž by upadi do unylosti. Pro tento rok se jim ale určitě povede dobře.

Myspace

Jonáš Zbořil, 24.7.2007

DISKUSE K ČLÁNKU: