NEWMUSIC.CZ

I když je to jenom kapka červenýho vína v moři beznaděje, show těchhle freakfolkovejch sester v Praze představuje (snad) spínač reflektorů pro světlý zítřky. Joanna Newsom zazáří v září. Taky příslib. A dál? Snad nezůstane jenom u freaků, třeba se tu objeví nějakej obecnější trend a třeba s nim bude i pp spokojenej, co já vim, teď je důležitější, že člověk má aspoň nějaký vyhlídky.

Místo předkapely výstup beatboxera Teze z doprovodný bandy, akorát dlouhej, akorát nabušenej, aby člověk nechal pocit, že ten týpek vlastně nemá na čem stavět a jenom efektně variuje, hezky hluboko v duši. Pak chvíli pauza a pak zase Tez a klavírista a basák, co vypadal jak Silent Bob, v čele s Casady girls. Bianca (kus ženský, mimochodem) měla legrační čepici a stůl plnej zvonečků a jinejch hraček, Sierra klávesy a harfu a kytaru a legrační pohyby. Z převážný většiny hráli a zpívaly The Adventrues of Ghosthorse and Stillborn (z Noah's Ark si namátkou vybavuju třeba Beatiful Boyz, kde teda Antony trošku chyběl). Nelíp se bavil asi jeden ze zvukařů, nicméně odezva publika rozhodně taky vřela - Japan rules - a já tam tak stál a poslouchal a říkal si, že to snad neni možný, ale já doopravdy přemejšlim o tom, že CocoRosie se na koncety buď nehodí, a nebo by bylo aspoň dobrý mít pod zadnicí křeslo. S radostí bych ten koncert proseděl. (A povolil bych v Arše kouřit, ale to je vedlejší:)

Mohlo to taky bejt tim, že někdo u hejblátek vůbec nezvlád nastavení hlasitosti basů, natož aby si dokázal poradit s agresivnim vokálnim projevem děvčat, především Biancy. Ve výsledku pak, aspoň dle názoru mejch pravidelně čištěnejch uší, v určitejch momentech zvuk připomínal skotský střiky vibracema dvou naprosto rozdílnejch frekvencí, ve kterejch se ztrácela nejen spousta zvuků, ale někdy i nálada a lehkost jednotlivejch songů. Nebylo to na opuštění sálu a veskrze se dá říct, že zase v jinejch určitejch momentech to fungovalo a člověk zažil pěkný chvilky. Body dolu jsou ale body dolu. Neuděláš nic.

Dva krátký přídavky a konec a prázdnota a pocit, že jste úmyslně pokli bombu, která ale odmítla vybouchnot, mrcha. A hlas druhýho já, který říká "cos vlastně čekal, vole?!" Šel jsem si pro nesmrtelnej zážitek a odnesl si kromě značně utlumenýho murphyovskýho i-was-there zážitek, kterýmu můžu dát přívlastky jako příjemnej, kulturní a možná i uměleckej, ale nic vášnivějšího ode mě nečekejte. Odhlídneme-li za použití síly novinářský zodpovědnoti od tohole subjektivního postoje, dá se říct, že pro pohupujícího se a chvílema dokonce poskakujícího intelektuála to musel bejt opravdu nádhernej koncert. Beatbox místo bicích, to je třeba dobrá věc, i když bejt basákem, tak se cukám, že mi Tez občas leze do zelí. A ty holky byly tak užasně divný. A měly tam v jednom songu dokonce i maminku, která indiánsky halekala a skromně se usmívala. A úchylný, občas roztomile infantilní projekce. A lidi znali to, co se hrálo, a kdo ne, musel trnout úžasem. To je přece supr, ne?

Nějak často teď přemešlim o tom, že si na Joannu vemu skládací židličku...

Francois, 18.7.2007

DISKUSE K ČLÁNKU: