Rok 2020
Rok 2019
Rok 2018
Rok 2017
Rok 2016
Rok 2015
Rok 2014
Rok 2013
Rok 2012
Rok 2011
Rok 2010
Rok 2009
Rok 2008
Rok 2007
CocoRosie - Divadlo Archa
Digitalism - Idealism
Editors - An End Has A Start
Handsome Furs - Plague Park
Happy Mondays - Uncle Dysfunktional
Interpol - Our Love To Admire
Justice - †
Keren Ann - Keren Ann
Merzbow - Merzbear
Michael Fakesch - Dos
New Young Pony Club - Fantastic Playroom
Paul Hartnoll - The Ideal Condition
Porn Sword Tobacco - New Exclusive Olympic Heights
Selectone - Unearthed
Smashing Pumpkins - Zeitgeist
The Aliens - Astronomy For Dogs
The Chemical Brothers - We Are The Night
The North Sea - Exquisite Idols
The Twilight Sad - Fourteen Autumns & Fifteen Winters
UNKLE - War Stories
Rok 2006
Rok 2005
Happy Mondays
Uncle Dysfunktional
(Sequel, 07/2007)

Úvodem si ujasněme, jak má vypadat dobrý comeback. Nemyslím ten, který vydělá nejvíc peněz, ale takový, ze kterého vám nebude trapně po těle. Prvořadé je, aby se nekoupal v laciném sentimentu a interpreta ukazoval aspoň trochu v nových souvislostech, ne jen přesíval hlušinu. Asi by z něj taky nemělo příliš okatě trčet, že se s ním někdo snaží vrátit svoji finanční bilanci do černých čísel. A neměl by působit směšně nebo nedej bože vyvolávat lítost, což je asi ze všeho nejdůležitjěší a taky nejtěžší. Každoročně jsme svědky řady takových pokusů, ale opravdu jenom hrstka z nich uvízne v povědomí na dobu delší, než po kterou je vydávající gramofirma ochotná platit kampaň v Q a Uncut. Protože opravdu jen pár comebackových alb má i při zpětném pohledu v diskografii interpreta skutečnou hodnotu. Poslední, komu se to povedlo bez zbytku, byli New Order, kteří před šesti lety pod jménem Get Ready vydali jeden z nejlepších kousků svojí diskografie, s nímž mimoděk předznamenali triumfální návrat kytarové scény. Je hodné pozornosti, že po dlouhé době dalším, kdo aspiruje na podobný zářez, jsou jejich manchesterští souputníci soustředění kolem bývalého pošťáka, vyhlášeného alkoholika, toxikomana a dle Tonyho Wilsona „nejlepšího britského básníka po Williamu Yatestovi“ Shauna Rydera. A to navíc v době, kdy stále víc lidí do svého slovníku vrací polozapomenuté slovo rave.

I když to Shaun nikdy úplně nezabalil a od rozpadu Happy Mondays v roce 1992 o něm bylo stále s přestávkami slyšet (Black Grape, hostování s Gorillaz, dabování jedné z postav v Grand Theft Auto San Andreas atd.), netipoval jsem, že by na to ještě měl. A k tomu, jak daleko to všechno nechal zajít vám stačí jediný pohled na fotku jeho zničených zubů (jen pro silné žaludky, pozn. aut.) pořízenou předtím, než mu gramofirma nechala pro účely comebacku za deset tisíc liber vyrobit zbrusu nové porcelánové zubořadí, které teď Ryder ochotně na fotografy cení jak vlčák. Jenomže Ryder doslova vstal z mrtvých a s sebou zpátky vytáhl i Happy Mondays, v nichž z původní sestavy zbyli ještě Bez (který, i když to zní neuvěřitelně, vypadá s tím svým planoucím pohledem ještě vyfetovaněji než Ryder), bubeník Gary Whelan a vokalistka Rowetta.

Je nasnadě, že kvůli enormnímu množství jedů, které si Ryder za posledních dvacet let prohnal tělem, jeho myšlení a vnímání prodělalo trvalé změny. Kupodivu to ale neznamená, že by z Rydera dnes byl vymatlaný kašpar, jehož někdo posadí do studia, zásobí ho drogama, zapne nahrávání a jakýkoliv blábol, který Ryder vyplodí, zaznamená, obalí studiovou vatou a předhodí trhu. Ryder s největší pravděpodobností stále dobře chápe, co se kolem něj děje a chod věcí má relativně pod kontrolou, čímž prokazuje podobnou dávku houževnatosti jako jeho skoro jmenovec Shane MacGowan. Zatímco čtyři z pěti by tenhle životní styl zabil, organismus Shauna (či Shanea) si na trvalou toxicitu prostě navykl a svým způsobem funguje dál. A i v současném stavu je schopen produkovat překvapivě dobré texty, ve kterých se nicméně stále točí dvě zásadní témata – sex a drogy, případně sex na drogách, což je fér. Vzorovou ukázkou je Cuntry Disco - pominu-li ten prvoplánový název jeden z nejvtipnějších textů, co jsem letos slyšel, v němž mi Ryder svojí schopností tahat z rukávu další a další vtipná a zvukomalebná synonyma připomíná Karla Čapka, což je – uznejte – trochu paradox.

Je rozhodně dobře, že se Ryder na Uncle Dysfunktional nesnaží být tím Ryderem z počátku 90. let a dokázal si najít novou polohu. Místo věčně svištícího floutka s kachní chůzí je z něj dneska otlučený a vyleptaný kořala a když vykaleným hlasem v závěru Jellybean prohlásí, že dělal chyby, funguje to výchovněji než přednáška v K-Centru. Důležitá je ale jeho přetrvávající schopnost nebrat nic a hlavně sebe vážně, což je asi nejlepší obrana proti směšnosti. Nedělá ze sebe živoucí kulturní klenot ani se – chvalte Pána – nesnaží napravovat svět. A producenti Sunny Levine a Howie B a nový kytarista Kav dokázali jeho projev podpořit stejně nevážným, ale chytře udělaným hudebním podkladem. Záměrně nepoužívám slovo písničky, protože Happy Mondays nikdy o písničkách nebyli, spíš o jednom nosném hudebním motivu a sofistikovaných aranžích s indie zvukem, taneční lehkostí a tím, čemu se říká „streetwise“. Takové je i nové album a jak říká Jamie T. „It´s thriller not filler“. S každým poslechem z něj vystupují další skvělá místa odkazující na madchester, ale i reflektující to, co se v pop music za posledních patnáct let událo – ať už je to napůl hiphopová Deviants, znějící jako spojení Mondays a Black Grape, melodikou (to jsou ty foukací klávesy, co jsme všichni měli v dětství) odlehčená zívačka In The Blood nebo delirická Rats With Wings.

Ve finále až tak nezáleží na tom, jestli Uncle Dysfunktional vstoupí do hudební historie stejně jako Pills´n´Thrills´n´Bellyaches nebo ke kapele přitáhne novou generaci fanoušků. Důležité je, že po dlouhé řadě zklamání (za všechny jmenujme aspoň Zeitgeist), rehabilituje slovo comeback a dokazuje, že při jeho hodnocení není vždycky nutné brát ohledy na umělcovy někdejší zásluhy. Berte to tak, že Uncle Dysfunktional je velmi povedená a zábavná deska, kterou vzácnou shodou okolností natočil někdo, od koho už jsme nic nečekali.

Official
Myspace

Pavel Kučera, 16.7.2007

DISKUSE K ČLÁNKU: