Rok 2020
Rok 2019
Rok 2018
Rok 2017
Rok 2016
Rok 2015
Rok 2014
Rok 2013
Rok 2012
Rok 2011
Rok 2010
Rok 2009
Rok 2008
Rok 2007
CocoRosie - Divadlo Archa
Digitalism - Idealism
Editors - An End Has A Start
Handsome Furs - Plague Park
Happy Mondays - Uncle Dysfunktional
Interpol - Our Love To Admire
Justice - †
Keren Ann - Keren Ann
Merzbow - Merzbear
Michael Fakesch - Dos
New Young Pony Club - Fantastic Playroom
Paul Hartnoll - The Ideal Condition
Porn Sword Tobacco - New Exclusive Olympic Heights
Selectone - Unearthed
Smashing Pumpkins - Zeitgeist
The Aliens - Astronomy For Dogs
The Chemical Brothers - We Are The Night
The North Sea - Exquisite Idols
The Twilight Sad - Fourteen Autumns & Fifteen Winters
UNKLE - War Stories
Rok 2006
Rok 2005
Smashing Pumpkins
Zeitgeist
(Warner, 7/2007)

It's indie rock'n'roll for me!

Opravdová sláva bez ztráty tváře trvala pro Smashing Pumpkins jen velmi krátce: Siamese Dream a Mellon Collie & Infinite Sadness. Alespoň to tak bylo pro mě a moje kolegy a kamarády.

Jejich další dva pokusy byly alespoň tehdy u nás v reklamní agentuře přijaty s větším nadšením v oddělení služeb klientům než mezi textaři a grafiky. Nebylo divu. Z hlediska hudby by se dalo první oddělení nazvat followers a druhé zmiňované trendsetters. Trendsetters už měli jiný desky, kvůli kterejm stáli frontu v DTP a prosili jediný dva lidi s vypalovačkou, aby jim to vypálili a "prosim, vokopči mi i booklet, stačí čb". O dvě patra výš se poslouchalo Adore mezi mítingama a telefonátama s klienty. Nebyli tenkrát ještě nový "saporti"...

To byla doba Smashing Pumpkins a počátků pořádnýho autorskýho pirátství. Obojí je dávno pryč. Pak se Smashing Pumpkins ztratili. Už mě nebavilo sledovat proč, ale líto mi to bylo. Na jejich koncert v Praze nezapomenu. Po sto letech, měřeno časem showbusinessu, se vrací torzo kapely s novou deskou. Nedokázali se ani poskládat komplet, řekl jsem si. To neni nejlepší výchozí pozice k hodnocení alba, které může jen těžko říct něco nového. Ale: "Poslouchej a nepředjímej."

Zeitgeist. Zeit und Geist. Getrennt.

Od začátku je co závidět, na co vzpomínat, k čemu se vztahovat. Tenhle zvuk kytar! Zní to, jako by to byl největší zesilovač s bednou na světě a byl rozbitej. Zní to jako dřív. Občas si na podobnej zvuk sáhnou QOTSA, ale tenhle je stejně o něco lepší, jedovatější. Živý agresivní bicí a hlas, kterej dělí lidi na dvě pevně ohraničený skupiny. A samozřejmě vícehlasy. Na zbývající dva až tři členy neúčastnící se reunionu si nevzpomenete. To vám garantuju.

Doomstay Clock, 7 Sahdes Of Black, Bleeding The Orchid a That's The Way jsou správně poskládané silné skladby, které při náslechu v obchodě s CD (myslím, že fanoušci SP tam možná ještě chodí) vytvoří spolehlivý dojem, že to, co se chystáte koupit, není žádná vyčpívka. Singl Tarantula z nich nijak zvlášť nevybočuje, jen se závěrečným zlomem vyvolává poprvé na desce ducha Guns'n'Roses. Ale trochu velkohubý rockový trapnosti uškodí jen slabochům. Starz potvrzuje, že v nastoleném se bude ještě chvíli pokračovat. Je heavy metal sprosté slovo? Ne v tomhle případě. Přichází zřejmě zamýšlený climax alba. United States je, jak se dá odhadnout z názvu, komplikovaná skladba. Taková, jakou byl svého času American Ceasar ze stejnojmenného alba Iggyho Popa. Nemelodická, těžká. "Revolution!" opakuje se dokola a vám neunikne, že si Billy přeje něco na Americe změnit. Intermezzo a další vlna vzteku. Bezmála desetiminutový opus obsahuje tolik negativní energie, že bezpečně vyžene z vaší blízkosti kohokoliv si přejete. Do konce vydrží jen fanoušek psychadelickýho metalu a recenzent. Neverlost se vám pokusí rychle všechno vynahradit, ale dostane se na řadu tak rychle, že její vzdušnost málem působí ve srovnání s předchozí skladbou jako nudnost. Bring The Light zvedne hladinu energie zpět tam, kde má být. A opět s pěknym metaláckym minisólem. Huuuuvíííííí! (Come On) Let's Go! je další rychlá dobrá písnička (kolikátá už na jednom albu), ale poslouchat vás přiměje až následující For God And Country, která má o hodně jiný zvuk, než předchozí vypalovačky a celkově vyzní jak osmdesátkový hit zahraný nějakou divnou post-punkovou skupinou. Což je kompliment. Pomp And Circumstances je tak předvídatelný konec desky, že byste možná někomu i nafackovali. A když se do toho zase ozve "Slash v listopadovém dešti s cilindrem na hlavě", říkáte si, jak to ti Smashing Pumpkins doopravdy myslí. To už je ale víceméně jedno, protože je konec.

Smashing Pumpkins se vrátili s nadprůměrnou deskou jak ve srovnání s jejich vlastní produkcí, tak ve srovnání s tím, co se v rocku děje obecně. Smashing Pumpkins se rozhodli udělat desku přímočarejch vypalovaček s typicky melancholickým a psychopatickým nábojem a v tom uspěli na výbornou. Smashing Pumkins nám dali to nejlepší z jejich původního zvuku a okořenit to trochou vyhranosti a instrumentální dospělosti a zvládli to skvěle.

Jediné, co nedodali, je intenzivní pocit, že se při poslechu jejich hudby něco děje, že opravdu o něco jde. Což je nejspíš tím, že z desky odstranili všechna nepředvídatelná místa (nebo tam spíš nikdy taková místa nebyla), kterých bylo na těch předchozích habaděj. A Billy už neřve jak o život, ale jak o Slavíka. Je prostě jiná doba. Andere Zeit. Anderes Geist. Obávám se, že tuhle víceméně vynikající rockovou desku postihne to, co má vlastně tak trochu i v názvu. Zapomění časem. Mám-li se rozhodnout pro jedno jediné hodnocení, volím to nižší. Ale s těžkým (rozuměj heavy) srdcem.

Official
Myspace

Destroyer, 12.7.2007

DISKUSE K ČLÁNKU: