Rok 2020
Rok 2019
Rok 2018
Rok 2017
Rok 2016
Rok 2015
Rok 2014
Rok 2013
Rok 2012
Rok 2011
Rok 2010
Rok 2009
Rok 2008
Rok 2007
CocoRosie - Divadlo Archa
Digitalism - Idealism
Editors - An End Has A Start
Handsome Furs - Plague Park
Happy Mondays - Uncle Dysfunktional
Interpol - Our Love To Admire
Justice - †
Keren Ann - Keren Ann
Merzbow - Merzbear
Michael Fakesch - Dos
New Young Pony Club - Fantastic Playroom
Paul Hartnoll - The Ideal Condition
Porn Sword Tobacco - New Exclusive Olympic Heights
Selectone - Unearthed
Smashing Pumpkins - Zeitgeist
The Aliens - Astronomy For Dogs
The Chemical Brothers - We Are The Night
The North Sea - Exquisite Idols
The Twilight Sad - Fourteen Autumns & Fifteen Winters
UNKLE - War Stories
Rok 2006
Rok 2005
Paul Hartnoll
The Ideal Condition
(Acp, 5/2007)

Orbital byl beze sporu jeden z nejlepších a nejoriginálnějších elektronických projektů 90. let. Nešlo tam sice o takový úspěch jako u The Chemical Brother, protoze jejich hudba nebyla nikdy tak masová, ale na rozdíl od nich skončili pánové ve správnou chvíli. Ale o tom už jsme tu mluvili.

Po nástupu milenia začaly všechny tyhle zbožňované kapely točit špatné desky a to se týkalo i Orbital. Bylo sice chvályhodné, že se na Altogether pokusili renovovat svůj klasický a v té době už docela provařený zvuk, ale nějak přitom zapomněli skládat dobré tracky. Následující Blue Album už bylo jen smutným epitafem této hudební legendy, která se už nedokázala pohnout z místa. Hartnollové se sice snažili navázat na své první nejslavnější počiny, ale spojoval je jen ten barevný koncept. Pak vyšel ještě záznam z Glastonbury z let 1994-2004 a Orbital to definitivně zabalili. Ještě v létě toho roku se Paul pustil do práce na The Ideal Condition. Podle jeho vlastních slov mu šlo v první řadě o to, aby dělal něco jiného než to co vytvářel pod značkou Orbital. Jejich zvuk je tam sice občas znatelný, ale po Edge taky nemůžete najednou chtít aby hrál na kytaru uplně jinak.

Oslovení aranžéra Chrise Elliotta a následná spolupráce s velkým orchestrem mi nepříjde jako šťastná volba. Spíš je to jen výsledek Paulova záchvatu tvůrčí svobody. Najednou kolem sebe neměl bratra, takže si mohl dělat co chtěl. Jako když dítě vypadne z domova. Co udělá jako první? Velký mejdan v novém bytě. Čím víc lidí, tím líp, hlavně, že to bude co největší. Díky tomuhle zní album často až přeprodukovaně, což je patrné nejvíc v úvodní Haven´t We Met Before, The Unsteady Waltz a Dust Notes. To jsou vlastně všechny tracky, které jsou postavené na orchestrálním zvuku. The Unsteady Waltz je alespoň roztomilá a v určitém smyslu má i své kouzlo, ale ty další dva jsou spíš jen splněným dětským snem. Pak jsou tady ještě další dvě skupiny tracků: ty co znějí jako Orbital (Simple Sounds a Patchwork Guilt) a ty s vokálem, které jsou vlastně i tím nejpovedenějším materiálem. Hlavně Please s Robertem Smithem (docela fajn hitovka a to jsem The Cure nikdy moc extra nemusel) a Aggro s Josephem Arturem. Tahle působivá věc jde na to přes agresivnější zvuk a výraznou melodii a docela v tom jsou slyšet věci co dělal Bowie na konci devadesátých let. Pak je tu ještě Nothing Else Matters s Akayzia Parker, která zní na první poslech docela ordinérně, ale později se do vás zakousne jak klíště. Škoda, že se těm zpívaným kouskům nedostalo víc prostoru, určitě by to prospělo.

The Ideal Condition vzniklo v první řadě pro Paula a pro fanoušky Orbital. Snaží se znít sice moderně, ale vrací nás někam o deset let zpět – vzpomeňte si například na Hello Waveforms od Williama Orbita, což je dost podobný příklad – určitě se ale najde spousta lidí, kteří ho ocení. Pro mě tak zůstává jen docela příjemnou kulisou a vzpomínkou na časy, kdy "rave" byl o něčem kapku jiném.

Official
Myspace

Petr Pliska, 5.7.2007

DISKUSE K ČLÁNKU: