Rok 2020
Rok 2019
Rok 2018
Rok 2017
Rok 2016
Rok 2015
Rok 2014
Rok 2013
Rok 2012
Rok 2011
Rok 2010
Rok 2009
Rok 2008
Rok 2007
Rok 2006
Adam Green - Jacket Full Of Danger
Be Your Own PET - Be Your Own PET
Be Your Own Pet - Be Your Own Pet
Delays - You See Colours
I Love You But I´ve Chosen Darkness - Fear Is On Our Side
Mogwai - Mr Beast
Panic! At The Disco - A Fever You Can’t Sweat Out
Placebo - Meds
Sickoakes - Seawards
Southpaw - Heartdisc
Sylvain Chauveau - Down to the Bone
The Fiery Furnaces - Bitter Tea
The Research - Breaking Up
We Are Scientists - Flex, Vídeň
White Rose Movement - Kick
Yeah Yeah Yeahs - Show Your Bones
Rok 2005
Sylvain Chauveau
Down to the Bone
(DSA, 11/2005)

Byl jednou jeden chlapec, který se jmenoval Sylvain Chauveau, ale všichni mu říkali Sylván Šovó, protože byl Francouz a tam se na nějaké to písmenko nehledí. Když mu bylo devatenáct let, tak se rozhodl, že se stane populární hvězdou, a tak se zeptal kamaráda, jak se hraje na kytaru. Ten mu ukázal jeden akord a Sylvain se v tu chvíli jakoby mávnutím kouzelné taktovky proměnil v hudebníka. Během let se naučil ještě pár dalších akordů, ale když mu bylo třicet, tak zjistil, že musel na počátku udělat nějakou chybu, protože chtěl vlastně hrát na klavír. Asi ho spletly struny. Ani minutu nezaváhal a požádal jiného kamaráda, aby mu vysvětlil, jak se hraje na klavír. Tentokrát mu trvalo trochu déle, protože v klavíru je strun nepoměrně více a taky starší lidé se hůře učí, ale po třech měsících usoudil, že už je z něho klavírista, a začal hudebně tvořit.

Nahrával takové uklidňující akustické nahrávky plné ticha, které jen sem tam brutálně přerušovaly tiché tóny klavíru. Odborníci na alternativu ho samozřejmě chválili, ale oslovit masy se mu příliš nedařilo. Postupem času se ale naučil hrát trochu rychleji, takže konečně nadešla chvíle, kdy mohl realizovat svůj starý plán - nahrát desku hudby vhodné pro masy - a sáhl po písničkách, které Martin L. Gore složil pro Depeche Mode.

Protože hrát na kytaru už mezitím zase skoro zapomněl a na jiné nástroje se nenaučil, vzal si Chauveau příklad z Nicka Cavea & The Bad Seeds a pro tento účel se vyzbrojil seskupením Ensemble Nocturne, které po nocích a potichu hraje na ledacos. A vyplatilo se! Původní fanoušci Depeche Mode už jsou vyčerpaní věkem i industriálními zvuky a koneckonců si stejně vždycky nejvíc užívali ticho, takže tahle deska se jim trefila přesně do noty - nebo spíše do pomlky.

Tak se Sylvain konečně mezinárodně proslavil. Od té doby jezdí koncertovat po celé Evropě (i u nás se staví) a aby toho nebylo málo, tak plánuje, že se prý možná naučí i trochu hudební teorie. Nebo napíše operu. A jestli neumřel, tak fantazíruje dodnes.

Tolik praví pohádka, kterou o sobě Sylvain sám vypraví a já jsem ji tady převyprávěl skoro doslova - možná s výjimkou pěti odstavců, které jsem si trochu upravil. =)

Ve skutečnosti vydal Sylvain Chauveau už čtyři sólové desky, které nám, Nefrancouzům, náladou připomínají tvorbu Yanna Tiersena, a další dvě se skupinou Arca, takže by bylo nespravedlivé představovat ho jen jako "toho chlapíka, co zpívá Depeš s klavírem", ale tohle je přece jenom hlavně text o desce, takže regulérní profil interpreta se nekoná - když tak zkuste www.sylvainchauveau.net.

Pojmenovat desku Down to the Bone byla výborná volba, protože zasvěcení samozřejmě okamžitě poznají citát ze Stripped a navíc písničky jsou tu opravdu obnažené až na kost.

Deska vlastně dokonale potvrzuje, že písničky Depeche Mode se během let staly všeobecně uznávanou klasikou a hojně používaným materiálem pro další interprety. Vyšlo už několik "tribute" desek, z nichž nejznámější je asi For The Masses (The Smashing Pumpkins, The Cure, Apollo 440, Hooverphonic, Rammstein, Gus Gus, ...), různé písničky Depeche Mode nahrála spousta dalších známých interpretů (Johny Cash, Tori Amos, Tricky, Placebo, Marilyn Manson, ...) a na desce Modern Rhapsodies se objevila i stylově podobná klavírní variace, kterou obstaral Chauveaův (ehm? =) francouzský spoluobčan Maxence Cyrin (že by ve Francii měli DM protekci kvůli svému jménu? =), ale tahle deska jde ve svém fanouškovské zapálení pro věc asi nejdál. O tom, že nahrávka nevznikala se záměrem dostat platinovou desku za teleshopping, asi nejvíc svědčí tracklist. Většina písniček je spíše archivní (v průměru mají zhruba 15 let - to číslo nemůže být náhoda! =) a vměstnala se mezi ně i (právem? =) zapomenutá Death's Door, takže se dá vytušit, že výběr byl hodně osobní.

Stejně osobní je i přístup k písničkám. Chauveau se nesnaží kopírovat Gahanův (případně Gorův =) zpěv, originální aranžmá nebo zvuk, přebírá opravdu jen samotnou písničku - tedy melodii a text, které zabalí do zvuku klavíru, svého tichého zpěvu, oparu dalších akustických nástrojů, trochy elektronického šumu (ale toho si možná ani nevšimnete) a hlavně už zmiňovaného ticha - to je možná nejhlasitější hudební nástroj na desce.

Většině písniček takový přístup prospěje, protože jsou samy o sobě dost silné, jiným naopak uškodí, protože bez huňatého zvukového kabátku a aranžerských ozdob brzy prochladnou nebo se ukáže, že jsou vlastně melodicky velice prostinké, ale to je při podobném podniku holt riziko podnikání a ani v tom případě přece naše staré kamarády nehodíme do smetí!

V pěstním souboji desky proti desce by se tohle album proti mnohem drsnějším a stadiony ošlehaným originálům nemohlo prosadit, na to je příliš poklidné a tiché, ale o to více se hodí na nostalgické noční rozjímání. Objektivně možná není tak zajímavé, jak mi připadá, ale pro unavené fanoušky DM prostě má svoje kouzlo. =)

Hodnocení: 3 až 5/5 (podle počtu černých triček, které už nenosíte, ale pořád je máte složené ve skříni)

Sylvain Chauveau & Ensemble Nocturne vystoupí živě v pražském Paláci Akropolis v pátek 26.5.2006

Vít Čondák, 29.3.2006

DISKUSE K ČLÁNKU: