Rok 2020
Rok 2019
Rok 2018
Rok 2017
Rok 2016
Rok 2015
Rok 2014
Rok 2013
Rok 2012
Rok 2011
Rok 2010
Rok 2009
Rok 2008
Rok 2007
Rok 2006
Bohren & Der Club Of Gore - Treibhaus
Damien Rice - 9
Johann Johannsson - IBM 1401 - A User´s Manual
Lo-fi-FNK - Boylife
Peter Bjorn and John - MAK, Vídeň
The Blow - Paper Television
The Ecstasy Of Saint Theresa - Watching Black
The Grates - Gravity Won't Get You High
The Long Blondes - Someone To Drive You Home
Rok 2005
Damien Rice
9
(11/2006, 14th Floor)

Na své druhé desce je Damien Rice ještě pořád tím milým chlapíkem, co vás zve na kafe, když zrovna prší, co vás obejme, když to potřebujete a co si s vámi zanadává a zařve, když jste zrovna naštvaní. A řvát na 9 umí Rice parádně a syrověji než kdy dřív. Operní šílenosti a nekonečná klavírní sólíčka na konci písniček už naštěstí spíš (!) chybí, o to víc místa jako by se našlo pro všemožnou, někdo by řekl urputnou, gradaci. Celá tahle deska tak nějak bublá, chrlí a vyplivuje jednu emoci za druhou a Rice se už vůbec nebojí balancovat nad uslzeným kýčem, s tím, že do něj občas prostě spadne. Což je neskutečné plus. Na rozdíl od domestifikovaného Glena Hansarda a jeho české Lisy Hannigan Markétky Irglové vcelku rád ukazuje i svoji neučesanou, disharmoničtější tvář. Dovoluje si být trošku ušmudlanější, takový zemitější, hutnější. A že ještě nekňučí jako další počeštěný revival anglického písničkářství se španělkou v ruce James Harries, nepřestanete ho mít rádi. Damien Rice je na 9 zkrátka (ať to zní sebetrapněji) Damienem ještě upřímnějším a otevřenějším. Prostě brečí a křičí, nebo ševelí a ztišeně drnká do kytary, s tím, že na konci písničky zase brečí a křičí. Je to takový pěkný příběh o tom, jak se někdo stal plačkou se vším všudy, a proto kvalitní.

Sebelítostnou taktiku a terapii cestou na samotné dno a zase zpátky můžete u 9 praktikovat pochopitelně stejně jako u O. Lidi, co už nějakou tu depku mají, Rice umí využít nakonec vždycky nejvíc (můžou se pak litovat víc a víc a dávat světu na obdiv svoje neštěstí atd. atd.). A protože je v tomhle stavu občas každý, má 9 přinejmenším potencionálně široké pole působnosti. Nejlepší kousky jako Rootless Tree a Me, My Yoke and I se proti vám budou v krizi rozbíhat přímo s otevřenou náručí. Jako šťastnější se budete nejspíš znaveně potulovat ulicemi nějakého toho města a nejspíš se i párkrát zběsile kýčovitě kouknete na oblohu s takovým tím seriálovým úsměvem vždyť-to-vlastně-není-tak-hrozné. U toho vám asi bude znít a hrát krásná úvodní 9 Crimes. The Animals Were Gone a víc jak dvacetiminutový track Sleep, Don´t Weep asi neuslyšíte nikde, protože na ně po čase zapomenete. Tím, čím byla pro Na dotek, potažmo první desku Blower´s Daughter, se stane pro 9 Elephant (a to nejen proto, že působí jako její rozvedený motiv doplněný velkolepým závěrem). Coconut Skins je takový skočný singl na hranici klišé a skvělé melodické písničky. Celkově ale nezáleží ani tak na tom, proč a s jakým přístupem a očekáváním Damiena Rice posloucháte, ale na tom kde. 9 je totiž sem tam jako výlet za město, na kterém si cestou tam říkáte, jak jste rádi, že jste pryč a cestou zpátky to stejné, že se vracíte. Jako výlet po kterým si řeknete, že jste sakra rádi, že máte, co máte a že vůbec něco máte.

Klavír, akustická kytara, smyčce, hladivý hlas Lisy Hannigan a citlivý až přecitlivělý tón fungují u Damiena Rice jako spolehlivý recept, takže proč jej měnit. Přesto je jeho druhá deska trošku jiná a silnější (i když nejvíc mě na ní stejně zaujalo asi to, že její béčko The Rat Within the Grain zní jako Xavier Baumaxa). Navíc je tu ten Hansard, s kterým se chystá Rice jet společné turné (což je asi jako kdyby The Bravery jeli s The Killers, třeba) a „nový Damien Rice“ Stephen Fretwell, na jehož jméno si už stejně nikdo nevzpomene, kteří podle mě zůstávají pořád pouze a jenom v závěsu za ním. Právě proto, že se neumí dostat až na dno. A že je ten podzim, tak je to skutečně paráda.

Album '9' (volně k poslechu)
Official
9 Crimes (live, The Tonight Show with Jay Leno)

Michaela Hečková, 13.11.2006

DISKUSE K ČLÁNKU: