Rok 2020
Rok 2019
Rok 2018
Rok 2017
Rok 2016
Rok 2015
Rok 2014
Rok 2013
Rok 2012
Rok 2011
Rok 2010
Rok 2009
Rok 2008
Rok 2007
Rok 2006
Bohren & Der Club Of Gore - Treibhaus
Damien Rice - 9
Johann Johannsson - IBM 1401 - A User´s Manual
Lo-fi-FNK - Boylife
Peter Bjorn and John - MAK, Vídeň
The Blow - Paper Television
The Ecstasy Of Saint Theresa - Watching Black
The Grates - Gravity Won't Get You High
The Long Blondes - Someone To Drive You Home
Rok 2005
The Grates
Gravity Won't Get You High
(Dew Process/Cherry Tree/Interscope, 2006)

Za to, že se The Grates tak moc podobají Yeah Yeah Yeahs před tím, než dotyční ukázali kosti, může především děva Patience Hodgson na popředí a řídký křoví z kytary (John Patterson) a bicích (Alana Skyring - taky děva, pro upřesnění) v pozadí její poskakující sličnosti.
Za to, že se The Grates podobají Be Your Own PET, může víceméně jenom Patience, přestože si peroxid na hlavu neleje a nasraně nepůsobí. A vlastně taky rock'n'roll s přispěním kolegy punku - ostatně tyhle dva démoni můžou za spoustu podivností okupujících svět.
Za to, že se hodnocení The Grates nedá smáznout pejorativně pojatym přirovnáním k výše zmíněnejm, může především producent Brian Deck (dělal třeba s Modest Mouse), kterej jejich gárážovej, resp. půdovej zvuk - to abychom se zavděčili biografickejm údajům - patřičně softenoval a vyšperkoval, přičemž tenhle tah byl stejně zatraceně dvojsečnej, ale k tomu se ještě dostanem. A může za to taky skutečnost, že s The Grates je docela prdel.
Za to, že je s The Grates taková prdel může... co? ... že jsou z Brisbane, který se nachází na tom přerostlym ostrově, co se považuje za kontinent a říká si Austrálie? ... že rádi hrajou Nintendo? ... že se označujou za tuleně, medvěda grizzly a pulce (v pořadí z prvního odstavce)? ... že mají rádi kříklavý barvy? Hm... berte to prostě jako fakt.

Cigárko, orosenej plecháč, BBQ, nějaký to brčko možná - Gravity Won't Get You High je ideální deska pro všechny děcka mezi sedmnácti a jedenatřiceti, který vyrůst odmítaj, depkám neříkaj depky, lásku berou s nadhledem, hyperaktivita jim neni cizí a v žádnym případě nehledaj něco vyloženě niternýho. Výhoda tohohle nastavení spočívá v tom, že si s GWGYH nemusíte lámat hlavu a klidně se jím můžete nechat potěšit a povznést, protože ono to narozdíl od tý gravitace skutečně dokáže. Nevýhoda se pak samozřejmě zjeví záhy - v momentě, kdy to album odkopnete jak starou hračku.

Ovšem než se tak stane, zaznamenáte na přijímači umístěnym v tý kouli, co se vám kinklá cca tři čtvrtě metru nad zadkem, několik vcelku zajímavejch záležitostí:
1) Kromě YYYs & BYOP obsahuje vokální vystupování slečny Hogdson odkaz taky na Gwen Stefani v dobách, kdy se tragický království No Doubt rozpínalo až někam k Saturnu, a to především v songu #2 Lies Are Much More Fun (kterej mimochodem následuje po intru stejně tak vtipnym a zajímavym jako otravnym a vybízejícím k přeskování, kdykoli se tohle album dostane WinAmpu do tlamy) a potom taky v závěru #13 Little People, přičemž v obou případech se styl původní kapely současný harajuku girl Bez Pochyby projeví i v hudbě.
2) Když v tracku # 9, valčíku pojmenovanym Nothing Sir zrovna absentuje kytara (tedy víceméně všude vyjma refrénu), jedná se díky klavíru, bicím a stylizaci zpěvu vlastně o takovou ubohou variaci na Dresden Dolls. A přesto je to jedna z nejlepších záležitostí, jimiž se Gravity... může blejsknout.
3) Stejně zářivá je pak jediná skladba, o který by se dalo říct, že vám vskutku sevře srdíčko. Feels Like Pain - tak nářezovej grunge, že by jeden skoro dostal chuť vyhodit šampón a navlíknout na sebe kostkovanou flanelku.
(následující body vyžadujou trochu aktivního zapojení ze strany posluchače)
4) Dvojsečnost počínání Mr. Decka vás uhodí do středího ucha v momentě, kdy si poslechnete The Ouch The Touch či Pyrate Kids, starší EP zpod střechy domu Johnovo rodičů. Brianovi se sice podařilo vyleštit zvuk The Grates do podoby pěknýho, veselýho až popíkovitýho polodrahokamu (ať už lehkým zmírněním Johnovo busterovejch & backvokálovejch útoků či příležitostnym přidáním ozdobnejch dechů), a tím jej vzdálit fragmentární zuřivosti YYYs, nicméně sebral jim díl kouzla šílený spontánnosti, který TG v určitejch okamžicích přibližovalo skoro až vedlejšáku Briana Chase. Jinak řečeno, sebral jim brutal-songy Spoke In The Eye, Loser a Message.
5) YYYs ještě jednou: V klipu na 19-20-20 (#3, další z GWGYH highlights) skotačí hafo malejch parchantíků. Nicméně nesekaj si ruce, nehrajou si s mrtvym čoklem a vypadaj šťastně. Hm... berte to prostě jako symbol.

Sečteno, odečteno, umocněno, odmocněno... The Grates si rozhodně zaslouží pozornost, potlesk, poskočení, pohyby boků, popř. pohmoždění krční páteře. Jenomže nic z toho nepotrvá ani zlomeček věčnosti. Proč? Protože hyperaktivní děcka, jak známo, neudrží pozornost dlouho.
Nehledě na to, že za všechno může čas.

Official
Myspace

Francois, 6.11.2006

DISKUSE K ČLÁNKU: