Rok 2020
Rok 2019
Rok 2018
Rok 2017
Rok 2016
Rok 2015
Rok 2014
Rok 2013
Rok 2012
Rok 2011
Rok 2010
Rok 2009
Rok 2008
Rok 2007
Rok 2006
Rok 2005
Acid House Kings - Sing Along With Acid House Kings
Antony & The Johnsons - I Am A Bird Now
Clor - Clor
Goldfrapp - Supernature
Goldie Lookin´ Chain - Safe Us Fuck
Ladytron - The Witching Hour
Mint Royale - See You In The Morning
Sigur Rós - Takk
Stellastarr* - Harmonies For The Haunted
The Dandy Warhols - Odditorium Or Warlords Of Mars
The Mitchell Brothers - A Breath Of Fresh Attire
The Raveonettes - Pretty In Black
Various Artists - Back To Mine - Adam Freeland
Ladytron
The Witching Hour
(Rykodisc, 10/2005)

I.
Na začátku to vypadalo, že e-clash bude jen jedovaté kousnutí. Rychlé a konečné. Což sice byl, o tom žádná, nepožral ale svoje děti. Nezničil na co sáhnul. Možná proto, že nebyl revolucí, ale retrem. Každopádně to tak nemělo být. Měli umřít jako včerejší post blogu. Skončit mezi okny jako sušený mouchy pro jarní úklid.* A nic. Nic. Jsou tady a ještě okupují mainstream. Jeden po druhém vydávají jednu desku za druhou, a vždycky první lepší než žádnou (Nihilists. Si počkali), druhou lepší než první (Fischerspooner), a třetí lepší než druhou (Ladytron).

II.
Zatímco kolem pochodovaly kované střevíce Hackera a Hella, Ladytron byli vždycky benjamínci, nějak mimo v koutě ve vlastním subtilním a zasněném světě (Playgirl: "Why are you dancing when you could be alone?“). Bránili se agresi cestou do fantazie, do své ledové jeskyně. Teď jsou napřed, protože až teprve teď dorostli. Plný mladistvý rozkvět jim vyšel až na druhou, písničkovější-tj.-dál-od-dj-pultu vlnu něčeho, co snad někdy bývalo e-clash a kde stačilo zvuk prohnat krystalkou a mít za zpěvačku Germánku, která se učí číst nápisy, co vidí z autobusu. L se už oklikou vracejí k debutu Goldfrapp (Soft Power, CMYK), zatímco se ti se pořád ještě snaží chytit za pavího ocasu, co L nechali za sebou. L ale nejsou vypelichaní, jsou odraní na kůži. Jsou teď někde, kam se mohli dostat Cardigans, kdyby po My Favourite Game nenavlíkli svetry a nesedli u krbu k svařáku a stolním hrám. A čerství jsou, protože jejich podloží neleží - tak jako u těch na kontinentu - v kožeňákách nové vlny ani v hloubkách electra a taneční hudby. Až si vedle sebe opíšete tracklisty Witching Hour a kompilace Softcore Jukebox, kterou si L vydali přede dvěma léty, přijdete si jako byste předpověděli vtip Joey Tribbianiho – ucítíte uspokojení, familiaritu, ale budete vědět, že to nebylo zas tak těžký. První track na SJ jsou My Bloody Valentine, druzí The Fall, a pak to jde přes kytarovou verzi vlastních Blue Jeans a !!! (až k povinnému Hazelwoodovi se Sinatrovou). Lízátko padlo na zem a nalepily se na něj větvičky, prach a brouci a jeho roksy barvy skoro nejsou vidět. Možná v nich konečně prasknul vřed Liverpoolu, ale stejně, jak důležitý je odkud ten uherský kníže, to asijské dítě, to univerzální dítě, a ta bulharská vdova pocházejí? Slyšíte tam všechno, skoro jako celé motivy – Trickyho, Ladytron, Stinu Nordenstam, Massive Attack – až se strašně bojíte jestli to není zas nějaká obskurní kolekce coverů, ta deska je i podle toho podezřele dobrá hned od začátku, a koušete si nehty, přejete si, ne, prosím, ať to zas není nějaký torrentomyl, firmatrik, vzpomínková kolekce, i'm going to my cave, i'm going to my cave to find my power animal! Ve Fighting In Built Up Areas - i podle názvu - snad vybrali soundtrack Dust Brothers k Fight Clubu a nedivil bych se kdyby tohle měl v iPodu ten tučňák, co tam v ledové jeskyni provádí a velí Slide! A tak si řeknete, i kdyby, i kdyby, neni to dneska jedno?, a řeknete si No, don't deal with this the way those dead people do. Come on! a řeknete, Slide!

III.
Na palubě letadla, kde atmosféra začíná být na bodu mrazu, bych místo psaní bratranci rozjel Witching Hour, shuffle. Ovzduší hrozby. Můra Aroyo nalítává na petrolejku a nemůže to skončit jinak než tragicky. Jako anděl rozdrcených dětských ručiček vznášející se nad továrnou, kde Björk dělá v Dancer in the Dark. Jak ukamenované černé údernice na prvním sněžném pluhu v rámci hospodářské pomoci dunivě vjíždícím do guinejského města. Na kolotoče padne tma a děti spí a atrakce maj svou párty s vytím na měsíc. Sandra na barbiturátech s blbou náladou. Dolores O’Riordan z kryonického roztoku. Trance, který graduje, ale nikdy se nerozjede. Napětí mezi křehkostí hlasu a chmurným předznamenáním strojů ničení ve sklepě, zdánlivý ruch vesmírných opic projektu Mayhem spojený s popově zapamatovatelnými popěvky rozfoukanými ozvěnou a větrem s vločkami. Přirovnání jsou (to) dementní.

IV.
Ladytron se na Witching Hour dotáhli vizuálně, hudebně a asi i lidsky. Vyplnili prázdná místa, která patří na plný parket a ke gestu, ale už ne k albu a k bodu, kdy tě už přestala bavit póza, ale pořád máš styl. Excentriky a introverty zůstali, jen už mají i svůj svět a nemusí na nikoho nic hrát. Žádnou intoverci a excentrum pro zajímavost. Když jsou temní, pak dooopravdy, ne jako Emily Strange. Když jsou erotičtí, jakože sakra sou, pak ne jako smrt O-Ren Ishii, half chinese, half japanese, v zimní zahradě Kill Billa, ale jako Gerda, která vzdává boj se Sněhovou královnou a uléhá. SHOT OF INSIDE THE ICE CAVE - ON MARLA, LYING NAKED UNDER A FUR COAT, TURNING HER HEAD TO LOOK TOWARD US.

V.
Kontrola atmosféry naprostá, vize jasná. Ladytron jsou na vrcholu a nemyslím, že se v nejbližší době překonaj. Na retrofuturisty to není špatný. (Ne)bývalá budoucnost je konečně teď a tady a je jejich. Dostali ji.

*Žádná narážka na JPM nezamýšlena.

michal nanoru (www.zivel.cz), 9.9.2005

DISKUSE K ČLÁNKU: