Rok 2020
Rok 2019
Rok 2018
Rok 2017
Rok 2016
Rok 2015
Rok 2014
Rok 2013
Rok 2012
Rok 2011
Rok 2010
Rok 2009
Rok 2008
Rok 2007
Rok 2006
Rok 2005
Acid House Kings - Sing Along With Acid House Kings
Antony & The Johnsons - I Am A Bird Now
Clor - Clor
Goldfrapp - Supernature
Goldie Lookin´ Chain - Safe Us Fuck
Ladytron - The Witching Hour
Mint Royale - See You In The Morning
Sigur Rós - Takk
Stellastarr* - Harmonies For The Haunted
The Dandy Warhols - Odditorium Or Warlords Of Mars
The Mitchell Brothers - A Breath Of Fresh Attire
The Raveonettes - Pretty In Black
Various Artists - Back To Mine - Adam Freeland
Stellastarr*
Harmonies For The Haunted
(RCA, 09/2005)

Stellastarr po svém debutu z roku 2003 objeli svět a předskakovali kdekomu (Placebo, Stooges nebo Jane´s addiction, letos zase jejich koncerty otvírali the Killers). Jejich druhé album se nahrávalo přes zimu v brooklynském sklepním studiu (sněhem zapadané New York City) a většina písniček vznikla na turné k první desce. Stále se to opakuje. Proces živého hraní a koncept kapely, která od svých nástrojů vysílá nápady tříděné ve prospěch celku. Místo aranžování smyčců nebo programmingu pár kytarových procesorů a jeden zasmyčkovaný sekvencer v předposlední skladbě.

Harmonies for the haunted vyšlo 13. srpna (na náš trh se samozřejmě zatím nedostalo). Po živelnějším debutu písničkový um vyhrané kapely, která svoje čtyři nástroje umisťuje do každé skladby s nabytou sebejistotou. Maturita druhého alba si hraje se zjitřenou atmosférou dle přísně sevřených písničkových pravidel, aniž by potřebovala oslňovat zvukově přežranou nahrávkou (viz úvod první skladby Lost in Time: 10 sekund dvakrát stejné klavírní figury, pak prst ustoupí o klávesu do strany, spustí se bicí a novovlnný souzvuk basy s kytarou kopírující linku klavíru, následuje výbuch břinkavé kytarové stěny ala Edge, rytmus tak nabírá na oprátky a melodie ho živí gradací – funguje to na první i desátý poslech). Dali si záležet na tom, aby nic nepřerušovalo proud desky (od začátku do konce). Soudržný tok poskládaný z chytlavých melodických postupů všech čtyř hráčů osvojujících si fungující mechanismy vyklenutého a vyzrálého new wave popu ( melodická hysteričnost kdysi hitparádových the Cure zkombinovaná s přehlednou kompoziční stavbou jednotlivých písniček jak od kdysi skladatelsky invenčních U2, to jen za ty nezapomenutelné) přirozeně sami od sebe. Stellastarr se našli a matrice uvolňující halekavě patetické pocity dosedla v tomto případě na správné místo (právě tohle se Coldplay letos nepovedlo, i když se tak snažili).

Střízlivě uznávám, že pro takovouhle hudbu musí mít posluchač naděleno z boží bedny romantismu (intelektuálnější rockeři budou spíš adorovat odřenou buněčnou chemii a minimalismus White Stripes nebo Kills), ale při vší úctě není možné Stellastarr uzmout vyrovnanou dynamiku a odsypávající navzájem odlišné skladby. Úvodní Lost in Time hned zkraje kolébavě vtáhne do lekce v udržování náhle zapáleného plamene emocí včetně aranžerského rozvrstvení bezelstně odhalující všechna výše popsaná esa v rukávu. Následující Damn Foolish Heart od podlahy přešaltuje na rytmicky ozdobnou souhru všech rukou a hlasivek. V nejvíc z celku vyčnívajícím songu The Diver se Stellastarr blíží k Interpol/trademark. V Sweet Troubled Soul se pod jednoduchostí nahrávky skrývá křížení kytar směřující zas k tradici amerického power popu (label Sub Pop), podobně kytara v závěrečné Island Lost at Sea připlouvá k Pixies až na dohled. Osobně mi láme srdce předposlední Love and Longing ( figura sekvenceru a nad ní poletující kytara se zpívaným hulákáním je prostě omamná látka) a dynamika doprovázející zlomený text v On my Own (když se navíc hned po první sloce přidá do kvičící ozvěny synťáku rytmické drnkání na škrcenou španělku ) přidávající pomalu k nesmlouvavě přituhujícím bicím postupně kila a další kila nabouřené kytary. Jen víc a houšť a větší kapky. Lepší ilustrace na vysvětlenou podat neumím, bohužel.

Christensenův zpěv ve struktuře nahrávky více dominuje a je na rozdíl od debutu naléhavější, občas se láme ústy Roberta Smithe, po mužném témbru náhle vylétne až do falseta, protahuje poslední slova jednotlivých veršů podporován přidávajícím se vokálem basistky Amandy Tannen. Texty jsou napěchované vyrovnaným smutkem, vyzpívaným odtokem zahřívaného osrdí a je příjemné ověřovat si na současných rozhovorech s leaderem a ležérním dandy krasavcem kapely Shawnem Christensenem, jak všechno sedí ( „každý verš zachycuje etapu mého života…vždy chci zazpívat s určitým druhem vášně“, zhrzená láska, smrt blízkého přítele, reflektování velkých odžitých emocí, vazba na kapelu „každou sekundu během dne trávím s kapelou“ atd.).

Další album, u něhož je (až na drobné výjimky) výtečně možné prodlužovat si tu hřejivou melancholii, která zušlechťuje každodenní nudu sdělení kolemjdoucích a vyjadřuje schopnost zachytit vlastní přání přetavená už v očekávání. Tak to je. Navíc se léto za minutu zlomí v podzim a začne padat listí.

Jan Košatka, 1.9.2005

DISKUSE K ČLÁNKU: