Tuhle recenzi jsem Petrovi slíbil před dvěma měsící aniž bych tušil, že narazím na práh své neschopnosti jako recenzenta.
Asi se budu trochu opakovat, protože o téhle desce už jsem něco psal, ale ono se to k ní docela hodí. Milosh [majloš] se ...
Na Ra Ra Riot je sympatické už to, jak se sami nikam necpou a přesto, když se jim dá prostor, je jich najednou všude plno.
Na Hip hop kempu jsem byl letos poprvé. I když mám tuhle hudbu rád, nikdy mě to nevybičovalo k tomu, abych se prostě sebral ...
Zvláštní místo pro konání koncertu, od kterého se očekává spíše komorní atmosféra, řekl si asi nejeden fanoušek těchto islandských ...
Primal Scream
Beautiful Future
(Warner, 7/2008)

Tuhle recenzi jsem Petrovi slíbil před dvěma měsící aniž bych tušil, že narazím na práh své neschopnosti jako recenzenta. Deska Beautiful Future mě ještě teď, když ji zase a znovu poslouchám, dohání k vzteku, ostatně stejně jako všechny recenze na ni bez výjimky. Tahle recenze nemá šanci být jiná.

Otrávené jablko.

Jedna věc je jasná. Kecy kapely o pozitivním náboji desky jsou buď vtip a nebo maj kluci hokej ve znamínkách. Bobby Gillespie & his divný bojs odjeli do studia, kde ABBA točila svoje super-popový opusy, vykládají médiím, že už neberou drogy, že mají jiný životní priority, že mají (zase) jinej pohled na svět a že se mají fajn. Vznikla z toho deska Beautiful Future, která je s celou tou PR parádou jejich zatím nejpodařenější kousek z kategorie “fuck you”, neboli programového zkoušení pružnosti vkusu fanoušků. Bobby Gillespie je královna, co přinesla Sněhurce jablko. Krásné, červeňoučké popové jablíčko s nálepkou “From your Dancing Queen”, napuštěné ale s naprostou pečlivostí koncentrátem toxických látek nasbíraných od Screamadelicy do dneška. Na zlatém podnose s podpisy slavných jmen se servírují omamné melodie, sladká cingrlátka, kalorické disco synth basy, šťavnaté funky chops, soulové vokály a bubble-gumové a glam-rockové refrény zabalené v hedvábných ubrouscích vykládaných diamanty přímo od pana producenta. Když ale jakoukoliv z těch lahůdek zvednete, vidíte, že všude lezou červi, Zabrní vás v zádech a zvednete tázavý pohled k hostiteli, který se jen bohorovně usmějě a zakousne se do uplně shnilého pomeranče prolezlého larvami, aby vám dal najevo, že je všechno v pořádku, že takhle je to právě ono.

Ve městě jsou jen prázdné domy, hořící auta a nahá těla visící na stromech. Kdo zachází s mečem, zemře mečem. Svoboda je nakupování věcí, na které nemáte. Společná Beautiful Future dostává jasnější obrysy: “Uh-oh, you live in a dream, in the dead heart of the control machine” Bez poslouchání textů deska nedává větší smysl než slušná sbírka velmi nepůvodních, ale dobře zahraných a zprodukovaných odrhovaček. Když si ale dáte tu práci, pobaví vás takové vtipné překladatelské oříšky jako: “We got a noose if you wanna hang around.” Ne, že by všechny texty na desce měly silné ambice tepat do naší současné společnosti a její budoucnosti. Najdete tu taky několik normálně pitomejch, pro Bobbyho typickejch, textů o “lásce”. Ale i ony zapadají do konceptu desky, která je především o tom, že naše překrásná budoucnost smrdí. Alespoň, že ten smrad se na desce mění skladbu od skladby. Těch je tam deset a tři bonusy. A dobrá polovina není takovej úlet od minulých třech desek, jak se často prezentuje. Takže disco popový hity nakonec působí spíš jako nové koření ve vaší oblíbené polívce. Ideální způsob, jak to znovu sežrat.

Primal Scream mají fanouškovskou základnu, která se nikdy neshodne, ale všichni budou přísahat na svořitele. Zatímco pro jedny bylo Riot City Blues vrchol a pro jiné dno, nemůže to být nepodobně ani u Beautiful Future. Naleštěný pop může být stejně dobře další dokonale zvolená forma pro závažné téma, stejně jako je to možná jen nová plechovka pro jejich odjakživa (programově?) ne zcela původní rhythm & soul a rock’n’roll. Primal Scream jsou nejednoznačná kapela, a to bez ohledu na to, kolik jejich textů přečtete, kolik rozhovorů nebo faktografií prostudujete, kolik jejich písní si poslechnete. Nepomůže nic. Je to dost možná banda amatérů, co se víc než čtvrtstoletí dobře baví na pomezí pseudointelektualismu a pseudokřupanství, na hraně mezi trapností a genialitou bez schopnosti nebo ochoty se převážit na jednu či druhou stranu. A poslední deska není výjimkou. Je spíš ultimátním důkazem téhle jejich formy existence. Je to stejně tak důvod pro to je adorovat, jako je už konečně poslat k šípku. Hity a nálada tu jsou stejně jako skvělej zvuk a producentský nápady, jen to není takovej zlom jako Screamadelica nebo XTRMNTR. Ale všichni dobře víme, že rozhodne stejně jen počet přehrání v iTunes.

Destroyer, 8.9.2008

DISKUSE K ČLÁNKU: