Tuhle recenzi jsem Petrovi slíbil před dvěma měsící aniž bych tušil, že narazím na práh své neschopnosti jako recenzenta.
Asi se budu trochu opakovat, protože o téhle desce už jsem něco psal, ale ono se to k ní docela hodí. Milosh [majloš] se ...
Na Ra Ra Riot je sympatické už to, jak se sami nikam necpou a přesto, když se jim dá prostor, je jich najednou všude plno.
Na Hip hop kempu jsem byl letos poprvé. I když mám tuhle hudbu rád, nikdy mě to nevybičovalo k tomu, abych se prostě sebral ...
Zvláštní místo pro konání koncertu, od kterého se očekává spíše komorní atmosféra, řekl si asi nejeden fanoušek těchto islandských ...
Sigur Rós
HC Sparta Aréna
(Praha, 19.8.2008)

Zvláštní místo pro konání koncertu, od kterého se očekává spíše komorní atmosféra, řekl si asi nejeden fanoušek těchto islandských melancholiků. Průběh koncertu však veškeré obavy z nevhodnosti prostor vyvrátil. Ozvučení haly bylo skvělé, celkové řešení scény (7 světelných koulí různých velikostí a působivé osvětlení) a kombinace starší a zbrusu nové tvorby udělalo z koncertu nezapomenutelný zážitek.

Bylo něco málo po osmé hodině, když se ze dvou třetin zaplněná hala (resp. její část vyhrazená pro vystoupení) zalila do tmy a na pódiu se rozezněla křehká hrací skříňka zvaná Sigur Rós. Už první tóny skladby Svefn-g-Englar uvedly přítomné do příjemné hypnózy, která byla průběžně nabourávána razantními kytarovými explozemi a postupnou gradací skladeb (obzvlášť při Glósóli muselo nejednoho návštěvníka mrazit v zádech), pro Sigur Rós tolik typickou. Ambientní plochy, táhlé poetické pasáže a tesklivý hlas Jona Birgissona udržovaly všechny přítomné v uhrančivé pozornosti, příležitostně vytržené ostrými kytarovými náložemi dobarvovanými světelnými efekty (dokonce i stroboskopy zde měly své místo, hlavně při skladbách Haffsól a závěrečném patnáctiminutovém přídavku Popplagid).

Kapela průběžně vytahovala vesměs osvědčené skladby napříč svou letitou tvorbou, přičemž nevynechala žádné ze svých pěti řadových alb. Překvapivě málo skladeb zaznělo z aktuálního, podstatně veselejšího a přístupnějšího alba Med sud í eyrum vid spilum endalaust (S bzučením v uších hrajeme do nekonečna). V kontrastu s mnohem roztáhlejšími skladbami z dřívější tvorby působily ty nové (Gobbledigook, Vid Spilum Endalaust či Inni Mer Syngur Vitleysingur) mimořádně svěžím dojmem, a tak není divu, že došlo i na rytmické tleskání z řad publika, ještě donedávna věc na koncertech Sigur Rós nevídanou.

Mírným zklamáním večera byla snad jen absence smyčcové a dechové sekce, které jsou součástí bandu po většinu turné (obzvlášť při Hoppípolle a některých dalších skladbách tato složka znatelně chyběla).

Navzdory názvu své nové desky nehráli do nekonečna, ale dostatečně dlouho a hlavně kvalitně na to, aby naplnili očekávání čtyřtisícového davu a mohli být v závěru své téměř dvouhodinové přehlídky odměněni mohutným a dlouhatánským potleskem.

Radek Flekač, 23.8.2008

DISKUSE K ČLÁNKU: