Tuhle recenzi jsem Petrovi slíbil před dvěma měsící aniž bych tušil, že narazím na práh své neschopnosti jako recenzenta.
Asi se budu trochu opakovat, protože o téhle desce už jsem něco psal, ale ono se to k ní docela hodí. Milosh [majloš] se ...
Na Ra Ra Riot je sympatické už to, jak se sami nikam necpou a přesto, když se jim dá prostor, je jich najednou všude plno.
Na Hip hop kempu jsem byl letos poprvé. I když mám tuhle hudbu rád, nikdy mě to nevybičovalo k tomu, abych se prostě sebral ...
Zvláštní místo pro konání koncertu, od kterého se očekává spíše komorní atmosféra, řekl si asi nejeden fanoušek těchto islandských ...
Coldplay
Viva La Vida Or Death And All His Friends
(Parlophone, 6/2008)

Že noví Coldplay nejsou vlastně až tak úplně noví, a už vůbec ne revoluční (jak by mohl předznamenávat výjev na chytrém obalu)? No nejsou. Ale povinný repertoár všech rozjíždějících se kytarovkářů už teď taky nebude tak jednoznačný. Dá se říct, že zkrátka už před těmi deseti lety udeřili přesně na hlavičku a vyprofilovali se do podoby, která pro některé byla dokonalá jen jednou na Parachutes, pro jiné dvakrát i s AROBTTH a zbytku je úplně jedno, s čím přijdou, ať už v tom pozitivním nebo negativním smyslu.

Po všech stránkách dotažený singl Violet Hill u mě zprvu vyvolal trochu rozpačité dojmy, nápadně podobné těm tři roky starým ze Speed Of Sound. Další věc, co se prostě bude líbit. Až na to, že jedno takhle líbivé X & Y už vyšlo a vyždímalo se tak akorát. Coldplay si nejspíš dobře uvědomují svou situaci, když tahle Viva La Vida měla být původně jejich velkým obratem. Co na tom, že ze smělých plánů pak sešlo a ve finále nám předložili „jen“ takové lehké vybočení á la výlet do Španělska s jejich oblíbenci ve sluchátkách? A co na tom, že Brian Eno vlastně „jen“ sázel na jistotu? Koneckonců mohli by stále přešlapovat v těch dlouhých frontách za Radiohead a U2, a přesto by z nich ve srovnání s jinými bylo slyšet právě to „něco“, co buď v muzice je, anebo zoufale chybí.

Viva La Vida už tolik nespoléhá na úchvatné melodie typu Yellow, In My Place nebo i Fix You, ale bere si z nich hodně a snaží se tomu skutečně dát i něco navíc. Typický „nachlazený“ vokál, snová kytara a piano se tu pokouší o určitou dvojakost – v Lovers In Japan /Reign Of Love, Yes nebo závěrečné „únikové“ v rámci Death And All His Friends. Tyhle skladby chtějí hned v úvodních pár tónech navnadit (ano, ano, třeba se špetkou té jižanské exotiky), jakmile pak Coldplay ujistí o sobě samých a ucho už si nalajnuje doběh nahrávky, má se to stočit někam jinam. Tak úplně nedostižní ale přeci jen nejsou. Důkaz? Především Viva La Vida, povinně vybraná singlová dvojka, která teď bude spolehlivě vyhrávat na každém koupálku. Titulnímu nápěvu s okázalými smyčci a celou to všeobjímající parádou se zkrátka buď podlehne, nebo naopak jen těžko přijde na chuť.

Coldplay už s těmi odzbrojujícími hitovkami rozhodně neplýtvají, i proto občas někde trochu přitlačí. Ale co, no neodpusťte jim to už jenom pro tu nostalgii. Studentské koleje holt nahradily rodinné krby a má-li jejich hudba něco doopravdy odrážet, asi to musí být znát. Jo ale kdyby takhle nějak zněl šedý průměr, to by bylo. Jenže ne(z)ní.

Official
Myspace

Violet Hill (video)

Gábina Janků, 8.7.2008

DISKUSE K ČLÁNKU: