Tuhle recenzi jsem Petrovi slíbil před dvěma měsící aniž bych tušil, že narazím na práh své neschopnosti jako recenzenta.
Asi se budu trochu opakovat, protože o téhle desce už jsem něco psal, ale ono se to k ní docela hodí. Milosh [majloš] se ...
Na Ra Ra Riot je sympatické už to, jak se sami nikam necpou a přesto, když se jim dá prostor, je jich najednou všude plno.
Na Hip hop kempu jsem byl letos poprvé. I když mám tuhle hudbu rád, nikdy mě to nevybičovalo k tomu, abych se prostě sebral ...
Zvláštní místo pro konání koncertu, od kterého se očekává spíše komorní atmosféra, řekl si asi nejeden fanoušek těchto islandských ...
Burial
Untrue
(Hyperdub, 11/2007)

Pravá hemisféra:
Smrt umí tančit i bez Natashy Atlas, duchové jsou zase jednou puštěni ze skořápky a tajemná postava z jižního Londýna opět zasahuje. Ve skutečnosti to není člověk, ale nepoužívaný robot určený k sešrotování, který se snaží napodobit těch pár gigabytu starého UK garage/2stepu, co mu zbyly v paměti. Bohužel je napojený jen na laciné reprobedny a navíc mu dochází baterky. Otřepané fráze typu jemná elegance a nenápadný půvab se sem nehodí, proč tu teda jsou? Tohle je kolektivní nevědomí urban music nebo jen záznam toho, co slyší její fanoušek poté, co zkolabuje na tanečním parketu po předávkování opiáty a vydá se na cestu do gangsta´s paradise. Schizofrenní r´n´b, které se topí ve svých vlastních stínech jen kvůli tomu, aby pak silněji vynikly ty vzácné momenty, kdy se z nich vynoří nad hladinu. To, co při tom běhá po zádech možná není mráz, ale doprovodný jev tiché euforie, uplifting nemusí být jen trance.

Levá hemisféra:
Ozvěny předpotopního el-b dubstepu v lo-fi provedení se zvláštním trhaným a nekonzistentním zpěvem ozívajícím se odněkud z dálky, který je trápený a relativizovaný změnami tóniny a filtrováním skrz vocodery. To vše prorostlé nenápadnými glitchy, clickáním, konkrétními ruchy, praskáním desky tam a zase zpět. Pokud někdo začne používat vokály, často to znamená zpřístupnění a krok směrem k mainstreamu. Pokud to ale udělá někdo jako Burial, tak se z toho vyklubou zakódované androgynní love songy. Fascinující na jeho úspěchu je to, jakým způsobem se vyrovnal se svým handicapem, a sice že není schopen naplnit dnešní standarty co se týče profesionálního zvuku a produkce. Ukázal, že s dostatečným talentem lze změnit pravidla hry a vymyslet si svoje vlastní, jakkoliv se to zástupům producentů chrlících dokonale znějící a přesto sterilní a nudné tracky nemusí líbit. Při bližším prozkoumání se ale ukáže, že i v této oblasti se od debutu něco změnilo - to, co bylo předtím znouzectností, je teď ozdoba. Zvuk je více průzračný, takže už není potřeba tolik kamuflovat. Funguje tu stejné kouzlo jako na debutu, které způsobuje, že ten těžko definovatelný pocit dýchající z nahrávky přehluší všechny formální nedostatky (stále stejné rytmy, samplování a vykrádání sebe samého, určitá monotónost atp.). Tento princip způsobuje i její návykovost a přitažlivost, nese v sobě tajemství, které odolává pokusům o racionalizaci.

Ink Flo, 12.11.2007

DISKUSE K ČLÁNKU: