50_1_image.gif

První polovina první dekády nového tisíciletí se chýlí ke konci a New Music Magazine vám přináší exkluzivní přehled padesáti nejlepších alb vydaných od roku 2000. Každý týden po dobu pěti týdnů vám odhalíme deset příček a vezmeme to samozřejmě od konce. Kdo bude v první desítce a která deska získá zlato? Dozvíte se už brzy na této stránce. Jako první přinášíme pohled na příčky 50 – 41.

50
The Shins - Chutes To Narrow
(Sub Pop, 3/2004)

50.jpg

Druhé řadové album Chutes To Narrow se amíkům The Shins povedlo snad ještě víc než debut Oh Inverted World. Tento příjemný indie rock ocení hlavně fanoušci Modest Mouse, Spoon, ale hlavně indie klasiků Pavement. Je to v podstatě syrová hudba, ale rozhodně se nedá označit za agresivní (nenechte se vyvést z omylu poslechem první, mírně uřvané Kissing The Lipless). Chutes To Narrow je velmi fajn album, které je navíc plné výborných hitovek. (pp)

49
The Go! Team - Thunder Lightning Strike
(Memphis Industries, 10/2004)

49.jpg

Podobně jako australští Avalanches i brightonští The Go! Team staví převážně na samplech čehokoliv od 70. soulu, popu, hiphopu i dechů jako z Dallasu, ovšem za pomoci živých nástrojů kolem toho budují poťouchle veselé písničky s výrazným kytarovými podílem, jakýmsi neurčitým retro nádechem a burácejícími bicími jako od DJ Shadowa. The Go! Team jsou nakažliví a zábavní a ačkoliv rozruch kolem jejich debutu se teprve rozjíždí, troufáme si předpovědět, že tahle deska bude časem klasikou pro zasvěcené. (pk)

48
Audio Bullys - Ego War
(Source, 5/2003)

48.jpg

Pro mnohé je hudba „house hooligans“ Toma Dinsdalea a Simona Frankse aka Audio Bullys obyčejná stupa pro odbarvené blbečky, co si na párty sviští v amfetaminech. A po shlédnutí jejich skvělého vystoupení na loňském festivalu v Roskilde jsem se jen tak tak nestal jedním z nich. Bylo to agresivní, jednoduché, drzé a kůl, stejně jako jejich debutová deska. (pk)

47
The Thrills - So Much For The City
(Virgin, 6/2003)

47.jpg

The Thrills skutečně nejsou z Kalifornie, ale z irského Dublinu. Což je trošku zvláštní, když si vezmete, že tato kapela hraje styl ala Beach Boys či Byrds. V jejich písničkách najdete klasické 60s dvojhlasy, bendžo, hamondky a hlavně prosluněnost amerických pláží. So Much For The City je ideální na léto nebo do auta. Je to jedoduché album které nevyžaduje maximální pozornost. Skladby jako Big Sur, Santa Cruz nebo Don´t Steal The Sun se vám stejně zaderou pod kůži i tak. (pp)

46
Josh Rouse - 1972
(Ryko, 8/2003)

46.jpg

Pokud na albu Under Cold Blue Stars ještě tápal, pak na tom následujícím pojmenované podle roku jeho narození (1972) se americký písničkář Josh Rouse definitivně našel! Jeho hudba je veselá i smutná a díky skvěle promyšleným aranžím i hezky barevná. Rouse se pohybuje stylově někde mezi křehkým i dynamičtějším folkem, blues, ale také country (ze kterého si bere to nejlepší) a proplouvá těmito různými vodami vskutku nenásilně. Na tomto místě by krásně mohla být i Joshova aktuální deska Nashville, která se od 1972 se až zas tak neodlišuje (na kvalitě jí to ale neubírá). (pp)

45
Twilight Singers - Blackberry Belle
(One Little Indian, 10/2003)

45.jpg

Twillight Singers založil kytarista a zpěvák Greg Dulli jako vedlejší projekt v době, kdy jeho měli Afghan Whigs „dočasnou pauzu“. Dulli ale nakonec „Chrty“ nevzkřísil a místo toho se věnuje výhadně Singers. Blackberry Belle, druhé z celkem tří alb této kapely, v sobě spojuje naléhavost a smutek Afghan Whigs za doprovodu mnohem průzračnějších poprockových aranžmá. Jeho vrchol alba, skladba Teenage Wristband, vás rozmázne o zeď v kteroukoliv denní či noční dobu. (pk)

44
Red Snapper - Our Aim Is To Satisfy Red Snapper
(Warp, 10/2000)

44.jpg

Red Snapper od prvního alba Prince Blimey ušli velkou cestu. Druhé album Making Bones už nebylo jen breakbeatové, ale stylově se rozrostlo kupříkladu o jazz, dub nebo bigbeat, který v té době hodně frčel. Šlo tak o velmi pestré a přitom hezky kompaktní album. Stejnou formuli zopakovali Red Snapper i na svém třetím a posledním album (kapela už bohužel neexistuje) a opět jim to vyšlo. Najdete na něm temnější kousky jako Some Kind Of Kink, ale i poklidnější (nádherná Belladona nebo Alaska Street), výborná je i šestá disco-breakbeatová The Rough and Quick. Této kapela je opravdu škoda. (pp)

43
Air - Virgin Suicides
(Virgin, 2/2002)

43.jpg

Hudba k filmovému debutu Sofie Coppolové je stejně ponurá jako film sám. Krom první Playground Love, kterou nazpíval Gordon Tracks, tu najdeme veskrze instrumentální věci, ve kterých si Air pohráli s několika hlavními tématy. Nejsou ale vůbec nudné, jedná se naopak o velice působivé skladby, které rozhodně učarují i toho kdo tento smutný film neviděl. Samozřejmě na to musí být ale nálada... (pp)

42
The Radio Dept. - Lesser Matters
(Xl, 8/2004)

42.jpg

„RD nejsou první, kteří znějí "jako odvedle z obýváku, občas přerušovaní rachotem domácích spotřebičů“. Nejlepší nápady MBV a JMCH se jim daří přirozeně rozvíjet a přes veškeré ruchy, neostré kytary, chrčivé bicí jsou jejich skladby příjemné, éterické a výrazně melodické. Je fajn slyšet zase kapelu, která jen nepřežvýkává, sice se hodně inspiruje, ale dokáže přidat nové chutě a vůně a zároveň se neutápí v hledání něčeho jiného,“ napsal ve své recenzi na toto album pro New Music Magazine kolega Alois Štukavec. Aneb další důkaz mnohostrannosti švédské hudební scény. (pk)

41
Björk - Vespertine
(One Little Indian, 8/2001)

41.jpg

Už v době příprav tohoto alba se Björk svěřila, že se s ním pro ni uzavírá jedna umělecká kapitola. Co přesně měla na mysli už dnes víme díky nekompromisní a capella desce Medúlla: Björk se na Vespertine hodlala rozloučit s elektronickým zvukovým experimentátorstvím, kterým byla okouzlena po celá devadesátá léta a ke kterému ji přivedli lidé jako Howie B. nebo Tricky. A to co u Björk na začátku devadesátých vypadalo jako nevinný flirt s taneční klubovou scénou, vyústilo na Vespertine v hluboké, emocionální a v mnoha ohledech originální umělecké dílo v pravém slova smyslu. (pk)

Pavel Kučera, Petr Pliska, 12.4.2005