THOM YORKE, RADIOHEAD: „KOHO TEĎ BUDEME POSLOUCHAT?“

Když vloni pětadvacátého října zemřel John Peel, Velká Británie upadla do národního smutku. O jeho smrti informovala všechna média a vyjadřoval se k ní kde kdo včetně ministerského předsedy Blaira. John Peel přitom nebyl zpěvák, filmová hvězda nebo člen královské rodiny. Byl to rozhlasový DJ. Nejdůležitější a nejslavnější rozhlasový DJ všech dob, jediný DJ na světě, co si vysloužil i Řád britského impéria.

Jeho vliv byl tak mocný a dlouhotrvající, že to vypadalo, že tenhle fousatý strejda, který vypadal trochu jako odstrčený brácha Seana Conneryho, všechny přežije. Nepřežil. A při vědomí, co všechno za svůj pětašedesát let dlouhý život stihl, je opravdu absurdní, že jeho srdce selhalo zrovna když si vyjel na dovolenou do Peru.

To, čím Peel nejvíc fascinoval, byla jeho nadšenecká snaha objevovat a následovně pomáhat novým kapelám, které podle něj stály za to. Ovšem narozdíl od svých kolegů se dokázal s hudbou vyvíjet, nezasekl se u oblíbenců svého mládí, naopak – vždycky byl tam, kde to nejvíc vřelo a vydrželo mu to od šedesátých let do současnosti. Jednou se ho někdo v nějakém internetovém chatu zeptal, kdy plánuje jít do důchodu. Peelovi tehdy bylo dvaašedesát a typicky po svém odpověděl: „Důchod neplánuju, chci pokračovat v tom, co dělám, až do smrti. Nelíbí se mi idea odpočinku, nemám v plánu začít hrát golf. Golf – to je předsíň ke smrti. Když se dozvím, že někdo z mých kamarádů začal hrát golf, okamžitě ho škrtám z vánočního seznamu.“ 

POD PIRÁTSKOU VLAJKOU

Vlastním jménem se jmenoval John Robert Parker Ravenscroft  a narodil se v roce 1939 v Heswallu poblíž Liverpoolu do bohaté rodiny makléře s bavlnou. „Už někdy od jedenácti let jsem chtěl být diskžokej, ovšem nevěděl jsem, jak to udělat. Poslouchal jsem Radio Luxembourg a naivně si myslel, že DJ hraje jen tu hudbu, kterou chce sám poslouchat.“ Jenže místo svého vysněného povolání musel na dva roky na vojnu a následně ho otec vyslal do USA, aby se přiučil v terénu, jak nejlépe kšeftovat s bavlnou. Ale osudu neunikl. V Dallasu se kromě atentátu na Kennedyho (byl osobně na tiskové konferenci, kde FBI obvinila Lee Harvey Oswalda) připletl k vysílání rádia WRR, protože vlastnil desky, které oni neměli. „Vysílal jsem tam několik měsíců show Kat´s Karavan o R&B, hodně mě to bavilo, ale nemyslel jsem si, že to má nějakou budoucnost. Pak ale přišli Beatles a najednou bylo velmi módní, když někdo pocházel z Liverpoolu. Tehdy se po Americe pohybovalo spoustu DJů, kteří předstírali, že jsou z Anglie, někteří dokonce tvrdili, že jsou Ringovi bratranci…Vážně. Já se každopádně díky svému původu stal automaticky expertem na Beatles, i když jsem o nich zase tak moc nevěděl, protože v době jejich boomu jsem byl už v Americe. Ale díky tomu jsem získal svou první práci na plný úvazek jako DJ na rádiu KOMA v Oklahomě.“ Začátkem roku šedesát sedm se pak vrátil do Anglie a hledal něco, kde by mohl pokračovat ve své rádiové kariéře. A tak se přichomýtl k pirátské stanici Radio London, kde nebylo zvykem vysílat pod pravými jmény a tak získal svou přezdívku Peel (Slupka). Ilegální rádio romanticky vysílalo z lodi, ukotvené u anglických břehů, a Peel tam půl roku připravoval oblíbený pořad s názvem The Parfumed Garden. Hrál nejprogresivnější kapely té doby jako The Doors a Pink Floyd, byl první, kdo v rádiu pustil věci ze Seržanta od Beatles. „Vysílal jsem nejdřív přes den, ale pak jsem si dobrovolně vybral noční čas, protože jsem zjistil, že v noci rádio nikdo z kolegů neposlouchá a začal hrát jen to, co jsem opravdu chtěl. Nebyly tam reklamy, zprávy, počasí – jen jsem pouštěl spoustu desek.“ V létě 1967 ale byla všechna pirátská rádia uvržena do ilegality, Radio London přestalo vysílat, ale Peel byl díky oblibě The Parfumed Garden osloven veřejnoprávní BBC, kde se právě rozhodli rozjet moderní popové rádio pro mladé. Stanice dostala označení BBC Radio 1 a i když Johnova nástupní smlouva byla podepsána na šest týdnů, nakonec zůstal celý život.

PUNKER

Jeho první show na Rádiu 1 se jmenovala Top Gear a Peel při její tvorbě vycházel z konceptu The Parfumed Garden – tedy hrát naprosto nekompromisně a eklekticky všechno, co mu bude připadat, že za to stojí. Ve veřejnoprávním baráku zkostnatělých tradic (viz zhruba současný stav Českého rozhlasu) to ale neměl zpočátku jednoduché. „Nesměl jsem hrát skladby delší než pět minut, což v éře hippies eliminovalo hodně muziky. Stejně tak si člověk musel dávat pozor na skladby s drogovou tématikou. Problém byl i s tím, že tehdy byl limitovaný objem času, kdy se v rádiu mohly pouštět nahrávky. Byl to nesmyslný systém  - říkalo se tomu Needle Time a mělo to ochránit živé muzikanty. Vysílání tedy musela tvořit i živá hudba, a tak existoval např. orchestr Northern Dance, který přehrával živě přímo ve studiu BBC hity té doby a bylo to hodně legrační – slyšel jsem např. jejich verzi Purple Haze od Hendrixe. A tak jsme i my v Top Gear museli mít v každém programu dvě nebo tři živé kapely, ale protože často nebyly použitelné ty, co už měly podepsaný kontrakt, začali jsme hledat kapely mladé a nové.“ Tím pádem se Peel od hippíků přesunul ke Cream či Led Zeppelin, ovšem i to ho s jejich postupnou dinosaurizací přestalo postupně bavit. Sám říkal, že sedmdesátky byly hudebně nudné období – do chvíle, kdy přišel punk. V té době Peel, tehdy už známý a respektovaný DJ, který měl v telefonním seznamu čísla na všechny členy Rolling Stones (i když on sám tvrdil, že se slavnými muzikanty se sice vídal, ale s málokterým se skutečně přátelil), chytil druhý dech. Ač mu už táhlo na čtyřicet, stal se rozhlasovou spojkou nastupující generace, byl první, kdo pustil do éteru Sex Pistols, Clash, Damned a představitele punkové scény vůbec. „Strhlo mě to jako všechny. Dokud se nepřestanete nudit, nezjistíte, že jste se nudili. Tohle bylo podobný, jako když v padesátých letech přišel rock’n‘roll. Když jsem poprvé slyšel Little Richarda, bylo to: Bože, díky za to! A s Damned to bylo stejný.“

POZOR NA JUDAS PRIEST!

Ačkoliv zpočátku ještě bojoval se svými nadřízenými, kterým se opravdu nelíbilo, že si pouštěl, co chtěl, postupně se stala jeho pozice díky všeobecnému respektu neochvějná. Dokazuje to i řada historek. Třeba ta, jak si v roce osmdesát tři do éteru postěžoval, že má hlad a tehdy neznámý písničkář Billy Bragg sedl do auta a přivezl mu jídlo z indického fastfoodu přímo do studia. K tomu vzal s sebou i demo, které Peel později pustil ve svém pořadu a odstartoval tak Braggovu kariéru. Nebo když na něj na festivalu v Readingu zaútočili fanoušci metalových Judas Priest („Házeli po mně šutráky velikosti pěsti a aniž bych to chtěl dramatizovat, kdyby se strefili na špatný místo, mohli mě i zabít.“) a to jen proto, že jejich modly nehrál v rádiu. Během let pak na BBC Radio 1 uvedl kromě svého pravidelného vysílání i celou řadu dalších pořadů. Peel Acres bylo vysíláno přímo z jeho domu v Suffolku a na pořadu se podíleli i členové jeho rodiny, včetně jeho ženy s poněkud nelichotivou přezdívkou The Pig podle „chrochtavého zvuku, který vydává, když se směje“. Festive Fifty zase byla hitparáda nejlepších tracků toho kterého roku, kterou volili Peelovi posluchači. Samotný Peel však byl trochu rozčarován z toho, že na rozdíl od jeho eklektických setů vítězily převážně trendy indie kapely – v roce devadesát jedna po shlédnutí výsledků proto pořad jednoduše zrušil. Na základě zmiňovaného systému Needle Time vznikla také tradice živých nahrávek, pro které se ujal název John Peel Sessions. Ačkoliv původní systém povinné živé hudby postupně odpadl, Peel si oblíbil zvát do studia BBC  kapely, aby během jednoho dne nahrály a rovnou i smíchaly obvykle čtyři (většinou) exkluzivní skladby. John Peel Sessions se zúčastnily stovky kapel - od  Blur přes New Order až po našince Ecstasy Of St. Theresa a Here (prvním z nich to otevřelo cestu na UK scénu) a mnoho z nich vyšlo i na desce (nejčastěji na labelu Strange Fruit). Zajímavé je, že jednou z mála slavných britských kapel, které John Peel Sessions nikdy nenatočily, byly Oasis. Ne, že by nechtěli – naopak - ale Peelovi prostě nikdy nepřišli dost zajímaví. Peel každopádně nebyl aktivní jen na svém domovském Radiu 1, i když sám tvrdil, že to vždy byla stanice jeho srdce. Připravoval také pořady pro světové vysílání BBC, pro Radio 3 v Holandsku a Radio Eins v Německu, od roku devadesát osm pak připravoval pro BBC Radio 4 mluvený pořad Home Truths, který neměl s muzikou nic společného. Šlo o vlídný, fejetonisticko-dokumentární pořad, kde strejda Peel skrz různé historky ze života popisoval, jak se žije obyčejným britským rodinám.

jp2.jpg

JEDEN PEEL NESTAČÍ

Jediné, co v jeho životě mělo přednost před muzikou, byl (kromě rodiny, samozřejmě) fotbal, respektive FC Liverpool. Peel bych jejich oddaným fanouškem a když měl „jeho“ tým zápas, šlo všechno stranou. Jinak ale žil pohlcen novou hudbou a většinu svých dnů strávil poslechem přišlých nahrávek. Bylo jich až hrůzostrašně moc. Když se ho ptali, kolik má doma nahrávek, kromě vinylů, které měl seřazeny numerologicky a měl jich na 26 000, jen krčil rameny – prý zhruba čtyřicet tisíc singlů a podobný počet alb na CD. „Nahrávek chodí tolik, že je nezvládám všechny poslechnout. Byl bych spokojený, kdyby mi chodilo třeba šest nahrávek do týdne, jenže ono jich přijde přes dvě stě. A protože to nestíhám, připadám si jako bastard, mrzí mě to, protože vím, že je to pro ty kapely důležité a že čekají, že se něco stane. Pro hodně kapel je můj program jediná šance, jak být slyšet, což sice zní jako že přeceňuju sám sebe, ale taková je realita. A zatímco někoho jinýho by tahle moc třeba uspokojovala, na mě to působí velmi depresivně, zvlášť když není dost prostoru, aby došlo na všechny.“ A to nebyla falešná skromnost, Peel to opravdu dělal pro ty kapely, nehonil si ego. Jak řekl kdesi Jiří Černý, byl to poctivý novinářský dělník. Kdo někdy slyšel Peelovo vysílání, musel být šokovaný šířkou záběru a sympatickou „drzostí“, s jakou skladby nejrůznějších stylů sekal za sebe. Ovšem vtip byl v tom, že to i tak dávalo smysl. Osobně jsem měl tu čest vidět Johna Peela v akci na vlastní oči. Bylo to na britském festivalu Big Chill, kde odpoledne na hlavní scéně pouštěl desky. Byl to hned z několika důvodů fascinující zážitek. Ve vzduchu bylo až fyzicky cítit, jak moc publikum svého Peela miluje. Ačkoliv byl o tři generace starší než většina posluchačů, všichni na něj radostně reagovali jako na starého známého a  dávali mu najevo svůj obdiv. Peel se jen usmíval, stoicky stál za gramci, skladby nemíchal, ale klidně stahoval do fade-outu a práskal to tam nemilosrdně – od irské lidové hudby, přes jeho milované punkáče The Undertones až po happyhardcore. Byla to odvaha, ale jeho charisma v kombinaci s dobrým vkusem to v klidu vybalancovaly. To samé pak platilo i o jeho práci v rádiu. Svému oblíbenému  happy hardcoru klidně věnoval jedno celé vysílání - k této hodně vyjeté taneční muzice ho přivedl track od projektu CLSM s vtipným názvem John Peel Is Not Enough, což prostě Peela nemohlo nepobavit. Ale tím extrémy zdaleka nekončily – stejně tak měl vždycky rád death metal. „Je tak extrémní a groteskně nevkusný. Zajímají mě takový věci, je to pro mě dobrodružství, mám opravdu rád skladby, které jsou stupidní a totálně uncool. I když na druhou stranu –  deathmetalovou skladbu s názvem Nakopni těhotnou jsem do rádia nepustil, i když to jinak nebyl špatný track.“

SUPERFANDA

Když se bezprostředně po jeho smrti rozhodl Michael Eavis, šéf slavného festivalu Glastonbury, kam Peel každoročně jezdil, pojmenovat po Peelovi stage pro nové kapely, bylo to víc než hezké gesto. Velká část (nejen) britských kapel vděčí právě Peelovi za rozjezd kariéry. Otevřel jim vrátka do celoplošného éteru a kdo byl dobrý, většinou se pak uchytil. V záplavě novinek pak Peel musel své objevy nechat osudu a pomohl zase někomu dalšímu. Výčet začíná už někde u Pink Floyd a Velvet Underground, pokračuje přes Led Zeppelin a Black Sabbath, Roxy Music, Sex Pistols a The Clash, vděční mu byli Joy Divison, následněi  New Order, byl první, kdo hrál The Smiths. Vycítil talent v Jarvisovi Cockerovi a jeho Pulp pustil do vysílání už v roce osmdesát jedna, tedy třináct let před tím, než se dostali do hitparád. Objevil Cornershop a White Stripes, jejichž první desku, v Británii ještě absolutně neznámou, zakoupil náhodně v CD shopu v Holandsku. Dlouhodobě podporoval The Fall a Nirvanu hrál už v roce 1989, dva roky před Nevermind. To jsou zásluhy, které mu nikdo nevezme. On přitom zůstal celý život skromným mužem v pozadí, který se netoužil po publicitě – výjimkou bylo jen jeho památné vystoupení v pořadu Top Of The Pops začátkem sedmdesátých let, kdy hrál z legrace na playback na mandolínu s Rodem Stewartem a jeho The Faces.  Jinak si ale držel odstup a  nechoval se jako živoucí legenda, i když jí bezpochyby byl. Jednou řekl: „Jsou mi připisovány zásluhy za to, že jsem ty kapely dostal do rádia, ale popravdě, jsem jen něco jako editor v novinách – toho taky nikdo neplácá po ramenou, že nějak seřadí novinky. Poslouchat kapely a pouštět je v rádiu, to je můj job. Nedělám to proto, že bych za to chtěl být oslavován, je to prostě práce, za kterou jsem placený. Není na mě, abych objevoval kapely, kapely se objevují sami – nahrávají desky a ty fungují, já si jen řeknu – hm, tak to pojďme zahrát v rádiu. Takhle ten proces funguje a mám-li být upřímný, se mnou to má jen velmi málo co dělat. Já jsem vlastně takový superfanda, který má jen trochu odpovědnosti před posluchači.“

V tomto bych si však s Johnem Peelem přeci jen dovolil zpětně nesouhlasit. Protože jak prohlásil jeden z jeho „svěřenců“ Jarvis Cocker z Pulp: „Bylo by absolutně nemožné popsat historii britské hudby za posledních čtyřicet let a nezmínit Johna Peela. Byl jedním z mála lidí, o kterých lze říct, že bez nich by svět vypadal jinak.“ 

PEELOVY DĚTI

James Dean Bradfield, Manic Street Preachers:
„Díky němu jsem slyšel spoustu obskurní, ale velmi inspirativní hudby. Díky němu jsem se dostal k muzice, kterou nebylo možný u nás v Cardiffu sehnat. Byl bránou do úplně jiného světa.“

Siouxsie Sioux, Siouxsie & The Banshees:
„Zastal se nás a dal nám šanci vyzkoušet, jaké to je nahrávat ve studiu. Jsem si jistá, že právě John Peel Session nám pomohla vydat první singl.“ 

Gaz Coombes, Supergrass:
„Byl jsem poctěn, že jsem ho mohl potkat a nahrát session v jeho domě. Pamatuju si, že jsme si skvěle popovídali  o Elvisovi, a když jsem viděl jeho sbírku desek, úplně mě to odrovnalo. Byl první, kdo zahrál náš debutový singl Caught By The Fuzz a díky tomu si nás všimlo hodně lidí.“

Bernard Sumner, New Order:
„Kdyby nebylo Johna, možná by nebylo Joy Division ani New Order. Byl jedním z mála lidí, který dal alternativním kapelám šanci, aby si je někdo poslechl.“

Ozzy Osbourne:
„Kdyby nebylo Johna Peela, Black Sabbath by nikdy nezačaly hrát rádia.“
 
Paul Hartnoll, Orbital:
„Vždycky, když jsme dodělali nějaký dobrý track, už jsme se nemohli dočkat, až ho pošleme Johnu Peelovi. Byl něco jako hudební děda všech muzikantů.“

TEENAGE KICKS

Peelovým nejoblíbenějším singlem všech dob byla skladba Teenage Kicks od punkové kapely The Undertones. Sám si to prý nedokázal moc vysvětlit, byla to prostě láska. Skladbu slyšel poprvé, když si pouštěl jejich demosnímek na konci sedmdesátých let v autě. A ta skladba ho do té míry odrovnala, že musel zastavit a jednoduše se rozbrečel. Když pak večer přišel do rádia, zahrál jí dvakrát po sobě – aby si jí lidé dostatečně užili. Když letos pětadvacátého října přišla do BBC Radio 1 zpráva o jeho smrti, jeho kolegové přerušili vysílání a po smutném oznámení pustili právě tuhle,mimochodem pěkně divokou, hitovku. Ten večer pak zahráli její coververzi i Franz Ferdinand na svém koncertě v Manchesteru, aby svému hrdinovi vzdali hold. Chvilku se spekulovalo, že by Teenage Kicks vyšlo v reedici a měl to být dokonce horký tip na ostře sledovanou britskou vánoční number one, ovšem The Undertones sympaticky po punkáčsku vzkázali, že něco takového by bylo absolutně nevhodné.

(článek z prosincového Ultramixu, který již nevyšel)

Radek Bureš, 9.3.2005