Při všem smutku spojeném s odchodem Tonyho Wilsona je tu jedna věc, která alespoň angličanům může udělat radost, a to je samotná existence lidí jako byl on nebo John Peel. V historii anglo-amerického zábavního průmyslu jsou to totiž často právě televizní a rozhlasoví moderátoři, kteří zásadním způsobem kultivují a především posouvají hudební scénu a udávají trend.

Osoba Tonyho Wilsona je pro (alterntivní) (rockovou) hudbu posledních 30 let zásadní. Jeho příběh obsahuje všechny nutné atributy, aby byl kultovní a Wilson dosáhl všeho, čeho může člověk bez muzikantského talentu v hudbě dosáhnout. Vedl revoluční hudební televizní pořad, založil zásadní hudební nezávislé vydavatelství s vysokou estetickou i uměleckou úrovní, otevřel nejslavnější taneční klub dvou dekád, byl kontroverzní, ale nikdy se nezaprodal. A ovlivnil jak generaci svou, tak i generaci svých dětí.

Doba a souhra událostí byly téměř vždy na jeho straně, i když jinak, než si sám často přál. Osud v rukou Iana Curtise mu do vydavatelství v roce 80 nadělil z relativně úspěšné punkové kapely přes noc legendu a symbol ztracené generace, víceméně špatným odhadem scény vytvořil taneční klub dávno před tím, než taneční hudba ovládla svět, ve správnou chvíli objevil správnou kapelu, ale dokázal s ní víc: mimochodem také svým neskrývaným patriotismem rozpoutat vlnu, která dostala Manchester na mapu moderní kultury, ale zárověň toto město na mnoho let přejmenovala(!) na Madchester. A přesně ve chvíli, kdy po pětadvaceti letech světem pomalu probublávalo směrem nahoru kapely, co to chtěly všechno jinak, vznikl film, který se (překvapivě nejen v České republice) stal pro mladou generaci zmatenou všudypřítomným a vyžadovaným kariérismem biblí a vzácným pergamonovým svitkem s tajemným poselstvím dávných věků. Osud Tonyho Wilsona a jeho kolegů, svěřenců a souputníků zasáhl novou generaci vyrostlou v globální společnosti úspěchu poměrně jednoduchým sdělením: můžete být úspěsní, ale jinak než se o to snaží vaši fotrové.

Tony Wilson se stal slavnější, než někteří umělci, které zastupoval a tak po letech pomohlo jeho jméno resuscitovat ACR, Durutti Column a Vini Reillyho, zvuková produkce Martina Hanneta našla odraz v nových nahrávkách alternativních kapel na obou stranách Atlantiku a grafický design Petera Savilla je v podobě obalů desek a plakátů vyhledávanou relikvií sběratelů.

A jakoby všechno směřovalo k dobře promyšlenému vyvrcholení, Tony Wilson, Factory Records a Joy Division se staly silnou inspirační studnou součásné vlny "kytarovek". Comebacková deska "Get Ready" od New Order dodala celé věci potvrzení a sláva zaniklého labelu a jeho matematicky přesného číslování letěla vzůru. Kult byl stvořen. A dá se říct, že na pevných základech. Přesto, že neobjevil Stone Roses, nevydával Jesus & Mary Chain, nespolupracoval s Primal Scream a nepodepsal Charlatans, přesto, že několikrát zkrachoval a přesto, že mu New Order mohli dlouhé roky jen těžko přijít na jméno a Rob Gretton odmítá do dnes jakékoliv vyjádření k Factory a osobě svého společníka. Anthony H. Willson pracoval v Granada TV, vedl vydavatelství, klub, restauraci a podnikal milióny dalších aktivit i v dobách, kdy minimálně polovinu z toho neměl zapotřebí jak finančné, tak z hlediska toho, co mu to přinášelo osobně. Před pár měsící se pak oběvila zpráva, že onemocněl rakovinou. Symbolicky se s nemocí vypořádával stejně sarkasticky, jako s celým svým životem. Řekl, že mu umírání na zhoubnou nemoc zajistilo velkou oblibu a lásku svého nejšíršího okolí. V posledních letech organizoval se svojí partnerkou Yvette diskuzní panel In The City, který se zabýval rozvojem a budoucností hudebního průmyslu. V dubnu na festivalu Coachella uvedl na pódium svoje největší přeživší hvězdy Happy Mondays. O holi a hubený tak, jak byl snad naposledy v sedmdesátých letech. 10. srpna odešel za svými přáteli Ianem, Martinem a dalšími.

"Tony, you did a good job. It's a pity you didn't sign the Smiths, but you were right about Mick Hucknell. His music's rubbish, and he's a ginger."
The God



So It Goes

Jak říká jeho postava ústy geniálního herce Steva Coogana ve filmu 24 Hour Party People: „Britské televizi šéfovali tenkrát tři lidi a ani jeden z nich neměl rád punk, proto jste se s punkovými kapelami neměl šanci moc potkávat.“ Teda až na lokální manchesterskou televizi Granada TV, ve které pořad So It Goes v letech 1976-1977 běžel. Bylo v něm možno vidět i živá vystoupení všech důležitých kapel této revoluční hudební vlny. A mohlo za to právě vystoupení Iggyho Popa, který svým fuckováním zavinil, že se šéfové Granady rozhodli zamítnout třetí sérii. Wilson na této televizi působil vlastně až do své smrti, ale nejdůležitější část jeho televizní kariéry znamená tento pořad, díky kterému se dostal tehdy veřejností zavrhovaný punk ke spoustě lidem.



Factory Records

Jméno „Factory“ bylo nejprve použito jako název klubu kde hrály lokální kapely jako Joy Division nebo Cabaret Voltaire. Reklamní materiály měl na starosti Peter Saville, který udělal i první položku v katalogu Factory records – plakát na koncert. Katalog totiž neobsahuje jen nosiče, ale i všechno ostatní - kromě plakátů i videa, film 24 hour party people, jeho web, ale také budovy nebo kanceláře. Všechno má své číslo. Label založili Wilson a Saville s producentem Matinem Hannettem, který pomohl Joy Division vytvořit jejich nezaměnitelný zvuk. Factory vzniklo v roce 1978 a fungovalo až do roku 1992, kdy přišly vážné finanční potíže spojené se čtvrtým albem Happy Mondays - Yes Please, které vznikalo na Barbadosu (a všechny prachy co firma posílala šly na drogy) a comebackovým albem New Order – Republic. Po rozpadu Factory zakotvila většina umělců u London records.



Hacienda
Nejdůležitější klub (katalogové označení FAC51) osmdesátých a devadesátých let, který patří k historii taneční hudby jako Sex Pistols k punku. Stejně jako Factory, i on se celou svou existenci (1982-1997) potýkal s finančními problémy. Jelikož lidi hlavně fetovali a moc neutráceli za drinky, šla většina peněz do kapes drogových dealerů. Hacienda byla svědkem doby, kdy už tu nebyly jen rockové hvězdy s kytarami, ale také Djs a taneční hudba, ze které se pak stal později velký byznys. Tady jste mohli zažít „rave“ – ano to slovo, které se dnes oprášilo k jiným účelům, ale také třeba vidět sjetého zrzouna Micka Hucknalla jak předbíhá ve frontě na záchod. Prostě být součástí něčeho velkého...

Destroyer & Petr Pliska, 12.8.2007