WWW



Sifon. Ten, co daleko v mlze zapouštěl kořeny domácího hip-hopu. Jedna z nejfrekventovanějších ozdob kolonky Thanks to: na deskách česko-slovenských raperů, od kterého už se ale větší výkop už moc nečekal, co? Taky filmař, writer a plivač s gumovým tělem. Neurobeat. Sifonova podpásovka všem pochybovačům. Staré/nové Vévéčka ve vrcholovém výskoku. Sifon a básník Lubomír Typlt. Tvůrčí kokon, co umí vytušit plísně uvnitř chleba, za rozkvetlým keřem nesmlouvavě odhalit tělo v rozkladu. Sifon. Perverzní Pinocchio, podivín s kýblem na hlavě.


Track n'12: Ani jsem ti nestihl říct / ani jsem ti nestihl říct / že jsem tik tik tik tik tik tikající muž. A ty jsi tikající muž?

A slyšíš sama sebe? Docela jo, no jasně, úplně nejvíc ze všech postav tý desky. Je to absolutní trefa. Mám pocit, že to byla druhá varianta názvu desky. Do roka chci udělat její podivně přepracovanou anglickou verzi a chci, aby se jmenovala Tikající muž. V angličtině. Chci, aby bylo jasný, že jsou to víc osobní věci, že jsou to reflexivní věci jedný postavy, Neurobeat je víc univerzální název.

Počkej, jak se řekne tikající muž v angličtině?

Já nevím, jestli se dá říct, že je to Clock Man, Tic - Tac Man...Ticking Man spíš. Jako tikající bomba.

Můžeš popsat současné složení WWW?

To je hroznej seznam. Je to: Já ti popíšu, to složení tak, jak je pro mě. A hlavně Vévéčka už pro mě nejsou kapela. Všichni, který na tom pracovali, tak pracovali s takovým osobním vkladem, že mi najednou připadá, že Vévéčka už jsou jenom pseudonym pro nějaký hnutí. Ale je dobře, že se ptáš, protože ty lidi to potřebujou vrátit tím, že se o nich bude vědět. První mě napadá Jirka Málek, kameraman a spolurežisér všech nových klipů, co tam jsou a zároveň taky jejich produkční a osoba, která způsobila ten pohyb v reakci na moje demo kdysi. Je to osoba, která to všechno tlačila dopředu. Dával nám nůž do zad v okamžicích, kdy jsme řekli -nejedeme točit, jsme utahaný, nemáme prachy, nemáme čas a je nám zle-. Pak je to Lubomír Typlt, tématik, malíř a textař. Pak je to Skarf - Honza Zajíček, střihač klipu Míč a zároveň basák. Pak je to Milesa, hlas ženskej. Pak je to DJ Vejška, kterej nejdřív neměl čas, ale s tím, jak přibejvaly nový skladby, začal tomu propadat víc a víc, takže nakonec prohlásil, že v tom chce bejt pevnym bodem, což mám radost. Pak je to Petr Kout, animátor, střihač klipu Lexikon. A spousta postav ještě. Já jsem určitě na někoho zapomněl. Pro mě i Aleš Víšek, ačkoliv je BigBoss nebo PSH jsou prostě tam. V tom týmu, kterej pracuje na tom, že Vévéčka jsou jaký jsou.

Mě ale hodně zajímá Lubomír Typlt. Co je to za postavu?

No jasně. Lubomír Typlt. To je od začátku šedá eminence Vévéček. Jednu dobu byl ve Vévéčkách aktivní jako trumpetista. Potom odešel do Německa a já myslel, že to jako hasne, načež jsem zjistil, že tím, jak máme čas jenom na pár setkání, tak musí být víc intenzivní a on se postupně stal vlastně takovým hybatelem věcí v pozadí. A lidi mě často napadaj, že jsem interpret, ačkoliv mám na tý desce čtyři texty a spoustu fúzí s Lubošem, nicméně Luboš má víc času na to psát texty a já mám víc času na to dělat hudbu. Ale Luboš je i dramaturg tý hudby, hrozně podstatnej. Ačkoliv sám hudbu nedělá, tak je aktivní posluchač a je schopnej slyšet do mnoha vrstev, je schopnej mě vést v určitým momentu, kdy se topím v obrovským množství zvuků a neumím si vybrat, která z těch linek je podstatná, tak ji tam umí najít a nasměrovat mě. Nebo mě hlídat, když ty texty nazpívávám. Pár textů jsem nazpívával s ním u mě doma, kdy seděl vedle v pokoji, poslechnul to, dal komentář a já jsem jel znovu. Někdy třeba čtyřicetkrát, dokud jsme nebyli oba spokojený. Takže on dělá něco, co asi v kapele není úplně normální, je to dramaturg v pravým slova smyslu, z něj vypadne to poslední slovo. A jinak je to malíř a jeho textový myšlení vychazí dost z toho, jak vypadá jeho obrazový. A je to spouštěč, malíř celý klipový podoby Vévéček. Postavy v klipech jsou variace na figury z jeho obrazů. Víšco, navzájem si můžeme sáhnout do banky napádů.

A stejně, jaké to je dávat cizí texty? Nedokážu si představit, že bych jako raper chrlila slova někoho jiného.

Je to někdy pocit, jako když seš herec malýho autorskýho divadla a někdo, s kým souzníš, ti napíše slova. A ty tu postavu stvárňuješ. A je na tobě dostat ven to sdělení, který je někde za tím. A spousta těch myšlenek není moje osobní výpověď, ta je právě v tý interpretaci. Ale potom je tady třeba text k Lampám, kterej je deset let starej, hráli sme ho už se starejma vévéčkama, pak sme ho hráli s Martinem Marečkem s MotaMarketem, a pak jsem ho udělal znovu na tuhle desku. Ve všech těch fázích, kterýma ten text prošel, jsem ho nějak interpretoval. Ale až teď jsem došel k tomu, o čem je. A v tý chvíli se nějak sloučil s mojí pocitovou strukturou, takže už vůbec nevnímám, kdo ho napsal.

Já u toho ale ještě pořád potřebuju zůstat. Sem co pohledem co tělem co tepu / ten co teplem a tepem zateplen v / ...v den zalepen / den na dostřel / dost střel...To je Lexikon. Totálně zabijácké frázování. Pro mě nejsilnější kus celé desky. A k té drolící se struktuře jsi logicky musel dojít díky tomu, že sis text napsal sám.

A napsal ho se mnou ještě Martin Mareček...Nicméně těch textů bylo na tu desku touhle metodou napsanejch víc a najednou vedle sebe neobstály, protože jenom Lexikon byl nejdál. Je sice dobrý na něco takovýho přijít, ale tím, že v každým textu jdeme po nějakým tématu, tak ta forma se prostě přirozeně vyprázdnila v Lexikonu a už se to nedá použít nikdy znovu. A jsou to věci, o který jsem se pokoušel čistě esteticky už kdysi se starejma Vévéčkama...třeba v roce 94, myslim, že Busta Rhymes tehdy začínal, a mě prostě jenom zajímalo, jak je možný, že se ten člověk takhle pohybuje slovama v rytmu. A Lexikon je reakce, lehce, ne tematická, ale formální na to, že jsem si znovu řek, že přece to v češtině musí jít, to co on dělá angličtině. Až na to, že on je čistě estetickej raper, kterej to propracovává jako bubeník a tu metodu aplikuje na xxx skladeb a pořád to funguje, protože až tak moc nejde po tématech. No a ještě třeba úplně stejným jazykem jsem psal tenkrát pro Extázi Pluto, ale tam jsem ještě neměl úplně jasno ve výrazu, tam jsem byl ještě schovanej, než sem došel k tomu, že je třeba ty věci občas z nějakýho důvodu křičet.

A je to všechno ještě hip-hop? Na křtu Neuroebatu jsem se docela bavila sledováním party -nactiletých děcek, co v puse převalují kult Vévéček, ale najednou stojí a vůbec neví, jak máchat rukama.

No nevím, já mám sto chutí lidem, který jsou z hip-hopu říkat, hele, to už není vůbec hip-hop. A lidem, který nejsou, tak těm říkat, že to hip-hop je. Z nějakýho důvodu provokace. Moje touha vždycky byla stát mnoha nohama v mnoha světech, což mě ale naučil film, protože tam nemůžeš jet konzervovanej styl, tam máš téma, to znamená jdeš mezi bezdomovce a musíš být bezdomovec a nemůžeš tam říkat, že jsi stylovej režisér neboco. To znamená, že mě už je tohle úplně jedno. Ale nedám dopustit na rap. Kdokoliv by přede mnou řek, že rap je nesmyslnej směr, tak mu řeknu, hele, kámo, já ho dělám a vím, že je v něm velká síla. A už nemáme co řešit. Ale právě třeba od těch osmnáctiletejch lidí, co jedou na úplně klasickým hip-hopu, mám na webu radostný reakce. To jsem upřímně nečekal, že by mohlo dojít k nějakýmu souznění.

Pro mě Neurobeat odplouvá za obzor hip-hopu hlavně díky nulové sociální kritičnosti.

Nás s Lubošem nejvíc děsilo, že bysme proboha začali být sociálněkritický, protože dovolit si něco kritizovat, na to má opravdu pár výsostnejch lidí, a je to něco, s čím se nechci vůbec špinit. Ale to nám bylo jasný už od začátku. První Vévéčka vlastně byly grotesky, i Noční Můra je groteska, i když pravověrná, v tom smyslu, že jsem věřil, že graffiti je opravdu ten barevnej boj proti nějakýmu hnusu města, a že je potřeba to vysvětlit. Nevím, no, nějak moc nevěřím v Čechách na ty socialněkritický texty, aspoň mi zatím nikdo nepředved tak brutálně kritickej text, že bych se necítil trapně. Já se občas u těch kritickejch věcí...za toho člověka je mi prostě trapně. Ale to je jenom pocit. Zase teď mám v hlavě třeba Public Enemy, který byli hodně sociálněkritický, ale vzhledem k tomu, jakou silou to podali, tak jim se to dá věřit. To je prostě otázka uvěřitelnosti.

Co spojení Neurobeat a underground?

Není to underground. Ani bych nechtěl, aby to byl undeground. Myslím, že je to spíš alternativa k něčemu, dejme tomu. Ale taky se mi vlastně nelíbí alternativa, protože se furt někdo schovává za to, že je alternativní nebo experimentální a experiment je taky zavádějící, protože můžeš experimentovat a dělat úplný blbosti. Ale on to možná underground ještě jednou bude v momentě, kdy začne bejt situace tak neúnosná a dojde k takovýmu dělení, že...jestli nastane nějaká krizová situace, tak se rozhodně hlásím k undergroundu. Teď je tady ale ješte spousta různých vrstev, ale v momentě...kdyby vznikla nějaká čára, tak se přesunuju okamžitě. Ale tam se zase dotýkáš tý sociální kritiky. Underground v Čechách byl sociálněkritickej. Ale když si poslechneš texty undergroundovejch kapel, tak tam vůbec nic takovýho není. Tam se mluví o pokřivenejch obrazech duše, což už samo o sobě je zrcadlo...Mám rád když je kritika takhle ukrytá. Nemám rád moralizující věci.

Proč na Neurobeatu tak málo pracuješ s beatboxem? Měla jsem pocit, že jsi dřív pusou víc bubnoval, než mluvil.

Mám pocit, že beatbox je už lehce přežitej. Naživo to může být docela dobrá zábava, ale na nahrávce už mám pocit, že to není...Jasně, když nějakej beatboxer udělá desku, nahraje všechny hlasy, všechny rytmy, tak to by asi mělo smysl, ale jenom tak tím kořenit desku...On tam teda je. Míč. Všechny bicí Míče jsou beatbox, ale je to hrozně přefiltrovaný, přezvučený. Ale jinak na tuhle desku jsem už tematicky nepřišel na nic, co by tam beatbox ospravedlnilo. Beatbox prostě na desce nemůže znít tak, jak ho slyšíš naživo v tý mohutnosti z velkejch beden. Na desce musíš přemýšlet, že to někdo udělal pusou. Ale když od toho úplně odstoupíš, tak to není nic.

Jak tě napadlo namíchat v Lexikonu zvuk pračky s hymnickým Straussem?

To bylo úplně jednoduchý. Dělal sem nějakej rytmus, v tom okamžiku začala prát, v tom okamžiku mi to naskočilo v hlavě, a v tom okamžiku jsem běžel do půjčovny pro Vesmírnou Odysseu, abych to mohl vysamplovat. Pak jsem to začal filtrovat dohromady a najednou jsem zjistil, že je tam ta schizofrenie, že hudba hrozně oslavně doprovází nějakej přihlouplej automat na praní, a že ten text je o nejakým pohybu a nepohybu, automatismu a neautomatismu a všechno to tematicky zapadlo.

Dost mě provokuje vizualita celé věci. Klipy jsou o vybroušených obrazech, zatímco na křtu jsem měla pocit naprosté vizuální syrovosti. Nechtěl bys tomu dát dejme tomu kabaretnější rozměr?

Možná ten kabaret jednou zkusíme. Ale na křtu nebyl čas něco připravovat a celkově to byl takovej nápor, že jsem si řek, že jak jsem tam většinu času úplně sám, tak než se schovat pod masku, dekoraci, tak pro mě bude mnohem větší zkouška pokusit to úplně civilně.

Už dlouho / dlouho toužím po odvetě / už dlouho / už dlouho / dlouho toužím po odvetě / už dlouho. Je Neurobeat tvoje osobní odveta?

Je to odveta v hrozně moc rovinách. Je to odveta lidem, který pochybovali a házeli klacky pod nohy a je to odveta něčemu, co se v týhle společnosti připosraně a kysele plazí kolem zdi a tvrdí, že věci jsou tak, jak jsou.

Na mě z celé desky táhne totální beznaděj, která je tak nenávratná, že vlastně vyplyne do stavu zvláštního nadhledu, snad až spokojenosti. Je tohle tvůj životní pocit?

Není. Ale skrz některý věci se zároveň tak cejtim. Třeba jsem ztratil schopnost radovat se z určitejch věcí, když pořád víš, že za kulisou číhá ještě něco jinýho. Neurobeat je částečně vyrovnání se se životem ve velký hrůze. Jedna věc je ale obsah, který pod tím beží a druhá věc je rytmus, kde jsem se pokoušel pracovat s různejma živlama, který dělaj samy o sobě nějaký abstraktní pocitový zážitek. A v tom okamžiku se to nějak vyrovnává. To hrozně těžký sdělení funguje v rámci hrozně živelný hudby. Něco podobnýho podle mě kdysi dělal folklór. Často folklórní texty, úplně jednoduchý, jsou hrozivý ve smyslu schéma holka, kluk, toho vezmou na vojnu, ten je tam pět let, dostane šavlí a hotovo. Holka zapláče a už nikoho nepotká. Nicméně ten text křičelo na hrozný jek kontrabasů, houslí a fléten množství lidí a ty lidi na to tancovali. Takže to není nic novýho, ty věci takhle proti sobě postavit. Pak jde o to, udržet balanc. Nedělali jsme záměrně negativistickou desku, nedělali jsme bezvýchodnou desku, ale o bezvýchodnosti jsme se hodlali přes tuhle desku bavit.

V klipu k Míči šťouráš do dír superdlouhým falickým nosem. Dá se někde sehnat?

Ten se nedá sehnat, ten už je přece zlomenej.

Veronique Anghell, 22.1.2007