Moimir Papalescu & The Nihilists
moimir_img.jpg

Se Sonjou a Hankem jsme se sešli v kavárně Slavia, k příjemnýmu rozhovoru nám hráli na klavír a tleskali zahraniční hosté. Oba byli uvolněný, otevřený a upřímný, smáli se. Zvýrazněný to tu ale není, z důvěry ke čtenářům. Moimir odpovídal elektronicky, protože z Prahy do Padurbic to není zrovna, co by kamenem dohodil.


Moimir se v rozhovoru pro musicserver svěřil, že vaše ega o sebe při nahrávání dost třela. Tak se mi zdá, že tvoje, Hanku, nakonec tak nějak zvítězilo. Lewis Neptune jsou přeci jenom víc kytary než ten taneční sound z minula.
Hank: Tak ono to má celkem logiku. První deska byla více tak trochu pod Moimirovým vedením a vlivem. U druhý jsme se domluvili, že by se mohla víc přiblížit koncertnímu podání písniček a vstoupily do toho celkově i další prvky, který přinesla Sonja nebo já. Prostě celkově jsme nad tím, jak ta deska bude vypadat, začali víc přemejšlet a bavit se o tom. Analogue Voodoo je hodně postavený na Moimirovejch základech, Lewis Neptune je hodně postavený na společnejch nápadech. Je tam, narozdíl od Analogue Voodoo, mnohem víc živých nástrojů a vlastně žádné samply. Navíc některé Moimirovy základy jsme na Lewis Neptune překopávali a dodělávali tak, abychom dosáhli konečné podoby písní ke spokojenosti všech. Jinak byl ale způsob práce de facto stejný jako u první desky. Moimir vytvoří elektronické základy na které si Sonja nebo já vymyslíme zpěvové linky a pak dohráváme ostatní nástroje.
Sonja: Ne ne, mně nepřipadá, že by něčí ego vyhrálo. Mně ta druhá deska právě přijde hodně rovnocenná.

Mě právě překvapilo, že...
Hank: Tak samozřejmě tam byly rozpory, ne přímo hádky, ale taková výměna názorů.

No, mě právě překvapilo, že Moimir se vyjádřil v tom smyslu, že je rád, že se The Nihilists nerozpadli.
Sonja: To jsme všichni rádi.
Hank: Občas tam prostě docházelo k vyhraněnejm stavům, kdy jsme se dohadovali, jestli se na to radši nevysereme, jestli tu desku budeme vůbec dělat, protože jsme se dostali do stavu kdy jsme měli pocit, že najednou chceme každej dělat něco jinýho. Naštěstí byl ten pocit mylnej a ve finále jsme se domluvili.
Moimir: U první desky to šlo hladce. Většinu věcí jsem již měl. Třeba hudební základy k Summer Deviation, Mickey Bar nebo Chaingang včetně některejch kytarovejch riffů. Ale tentokrát byla situace jiná. Hank se na téhle desce chtěl zkrátka realizovat víc. Měl od začátku jasno v tom, že by bylo dobrý, kdyby byla víc garážová, víc kytarová, zkrátka víc rock and roll. Problém nastal ve chvíli, kdy jeho představy začaly kolidovat s realitou. Kromě instrumentálky Dead Surfer´s Twist a Five Long Knives totiž za mnou nikdo nepřišel s žádnou skladbou a právě proto logicky byly moje představy trochu jiné. Takže jsme pak museli u "mých" věcí hledat společnou řeč, což nešlo vždycky hladce. Velkou roli tentokrát sehrálo také to, že nebydlíme v jednom městě. Internet ani telefon nenahradí osobní kontakt. Chybí ti najednou, že se nemůžeš večer sebrat a někam si to zajít vyříkat. Ale naštěstí jsme při finálních nahrávacích frekvencích tu společnou řeč našli, dostali tam všechny prvky, na kterých nám záleželo a myslím, že jsme právě díky těmhle "konfliktům" z toho nakonec vyšli silnější než kdykoliv předtím.

Materiál pro Lewis Neptune začal vznikat hned po dokončení debutu, nebo byla nějaká pauza?
Hank: Byla tam pauza, kdy jsme hodně koncertovali. Bylo toho najednou tak moc, že ani nebyl čas hned něco vymejšlet.

Tahle kytarovková doba je totiž hodně navyklá na prohlášení typu "Jedeme turné po celým světě a už máme připraveno (nejmíň) na třicet skladeb na druhou desku" a podobně. The Nihilists teda neslezou z pódia, v backstage nezahoděj nástroje a nezačnou přemítat na novýma trackama?
Hank: Nene, my hodně vyhazujeme a selektujeme, takže se nestává, že bysme měli tolik věcí. Já si myslím, že je dobrý mít míň skladeb a lepších než kvantum špatnejch.

Takže se nakonec neocitáte v situaci, kdy máte dvacet skladeb, a horko těžko přemejšlíte, který na desku půjdou a na jaký se nedostane?
Oba: Ne...
Sonja: Vlastně tak – každý z nás má samozřejmě přebytek vlastního materiálu. Moimir má svoje věci, který vznikaly dávno před vznikem desky, zrovna tak já mám texty a zpěvy nahraný v počítači a Hank většinou svoje nápady nosí v hlavě. Ale hotový písničky vznikají a ožívají až ve chvíli, kdy se nad tím sejdeme dohromady.
Moimir: Komponuju nekoncepčně a spíš hodně intuitivně. Vznikají nejprve jakési skicy, z nichž některé posílám ostatním na posouzení. Díky tomu pak nemusíme ztrácet čas nad tématy, která by někdo z nás později neakceptoval. Proto se můžeme soustředit nad materiálem, který nám vyhovuje. Sonja s Hankem mohou začít psát texty na věci, které jim sedí. Myslím, že jen ve dvou případech se již hotový základ včetně vokálů nakonec dále nearanžoval a odložili jsme ho definitivně "k ledu".

Lewis Neptune je mnohem depresivnější než Analogue Voodoo. Měřeno na drogy, místo extáze příchází na scénu těžká koncentrace amfetaminů. Čím to?
Hank: Já myslím, že celkově ten směr, jakej to nabralo, a vlastně i díky tomu, kdy jsme se dostali do stádia koncertní kapely - my totiž před první deskou vůbec nekoncertovali, Analogue Voodoo vznikalo ve studiu bez nějaký takový ambice - prostě jsme pochopili, že existuje taky jiná cesta. Prostě tam byla chuť to udělat jinak. Já ale de facto dělám v hudbě už několik let stále totéž.
Sonja: Prožívali jsme temné období. Ale teď bude zase všechno lepší, myslím, že uděláme zase nějakou veselou desku.
Moimir: Lewis Neptune je prostě ovlivněná i tím, že jsme vystřízlivěli z počáteční euforie. Proto je temnější a ostřejší. Skrývá v sobě a vyjadřuje jinou škálu pocitů.

Při vydání debutu vás obklopovala formulace, kde tvrdíte, že mícháte čtyřicet let hudby do jedný, nová deska mi v tomhle přijde mnohem ucelenější. Jako byste si každej vybrali jenom určitýho idola.
Hank: Co se týče těch čtyřiceti let, tak to vymysleli a říkali vždycky novináři, ne my.

Já vím, že jste to měli na webu, na úvodní stránce.
Hank: Ale jo, ale bylo to z nějakýho úvodníku, kde nějakej novinář psal, že mícháme čtyřicet let hudby. Podle mě je jedno, jestli je to dvacet let nebo čytřicet let, důležitý je, že mícháme to, co se nám líbí, co nás baví. V podstatě nikdy jsme asi nedělali třeba reggae, nebo funky, ani nic, co nás zrovna neoslovilo. Ale nezáleží přece na stylu, nebo na konkrétním období. Záleží na tom jestli má hudba ten správnej pocit, správnou duši a energii. V každý době a v každým stylu jsou přece špatný i dobrý přístupy. Všechno, co tam máme, jsou věci, který nás nějak ovlivnily, který se nám líběj, který nás bavěj. Já jsem třeba, mimo jiné, velkej fanoušek country, ale to neznamená, že poslouchám jenom tohle. Vyrůstal jsem na glam rocku, discu, punku a elektronice. Moimirova základna stojí v elektronický hudbě, ale taky ho baví spousta jiný hudby. Tak to má ale bejt. Do kina taky nechodíš třeba jenom na komedie. I když někdo možná jo.

A Sonja má ráda?
Sonja: Víš, pro mě kombinování stylů znamená, že se nemusím omezovat. Nehledám cíleně inspiraci v nějakým stylu. Hlavně, že se nemusím starat o to, abych někam patřila. Je mi zkrátka jedno, co použiju, možná je pro mě důležitější obsah než forma.

Vzhledem k tvýmu vztahu ke country předpokládám, že s tím coverem Lee Hazlewooda si přišel ty, Hanku?
Hank: Jojo, Lee Hazlewooda jsem přinesl já. Do jisté míry jsem tím, co on dělá, posedlej.

A kdo vymyslel, že si prohodíte ten mužskej a ženskej part?
Hank: Hele, to bylo úplně jednoduchý. Celý je to o tom, že já jsem nesmírně línej učit se texty, umím hůř anglicky než Sonja a jelikož Nancy Sinatra celou písničku zpívá opakující se sloku, kdežto Lee zpívá pokaždý jinou sloku...
Sonja: Tak jsem mu řekla, že to prohodíme....
Hank: A je to prohozený.
Sonja: Navíc já jsem pak zjistila, že je to i vtipný, když je to prohozený, a tak jsme to nechali.

Zajímavý je, že on by to asi nikdo nikdy nezjistil, kdyby to Moimir neřekl.
Hank: To určitě. On tady totiž nikdo Lee Hazlewooda pořádně ani nezná, natož aby znal tak dokonale jeho texty.

Nemáte dojem, že Lewis Neptune je v jádru natolik odlišná deska, že by mohla nějaký vaše fanoušky odradit?
Hank: My jsme si to mysleli od začátku. Hodně trefně to napsal Rodriguez v nějaký recenzi, kde Lewis Neptune označil za takovou malou uměleckou sebevraždu Nihilistů. Ze začátku jsme totiž největší přívržence měli v okruhu taneční scény, protože ta nás pochopila jako první v době, kdy nás nikdo moc nevnímal. Tím, že jsme začali používat jiný postupy, je to nový album míň taneční. Od začátku jsme očekávali - a pořád očekáváme - odliv určitý skupiny posluchačů, na druhý straně si myslím, že tam nabyli fanoušci jinýho druhu. Celkově mám ale dojem, že vůbec nezáleží na tom, jak si v hudbě orientovanej, protože každej si na Lewis Neptune může najít to svoje.

Různý diskuzní fóra na internetu se jenom hemžej osočováním The Nihilists z toho, že spíš než muziku dělaj pódiovou show, že je pro ně přednější image a tak.
Hank: Podívej tohle souvisí s omezeností a tak trochu tupostí tohodle národa. Myslíš, že tohle někdo řeší třeba v Berlíně? Tam jsme jednou z nejcivilnějších kapel na světě. The Nihilists jsou prostě o tom, že každej z nás si prošel určitejma skupinama, nějakou muzikou, a ten styl, kterým se prezentujeme, je pořád stejnej. To, že se oblíkám tak, jak se oblíkám, nebo jak vystupuji je proto, že mám prostě rád hezký věci a určitej styl, kterej prezentuju i v osobním životě. Tedy nejen na pódiu. Nemůžu za to, že většině lidí stačí zmačkaný tričko, tepláková bunda a špinavý tenisky. A pokud jde o tu pódiovou show, tak máme světla a to je všechno.
Sonja: Nojo, máme světla – Neona Skeletona.
Hank: Hele třeba Tata Bojs, nic proti nim, to, co dělají, tak dělají skvěle, mají propracovanou pódiovou show. Divadelní rekvizity, promítání. To my jsme oproti tomu velmi ořezaný a syrový.
Sonja: Nikdo z nás nemá kostým, nikdo nedělá nějaký akrobatický kreace, nic na tom pódiu není dopředu připravený, takže těm názorům nerozumím.

Teď nevím, jestli jste naštvaný, že tady z něčeho dělám umělej problém, nebo jestli vám fakt vadí, že vám tohle někdo vyčítá.
Hank: Podle mně to spíš nechápou.

Dobře, nechápou. Ale na základě toho vám to vyčítaj. Já vám řeknu, co lidem vadí. Vadí jim Sonjiny trhaný pohyby, Hankovo animální vystupování podtržený tím "psycho" výrazem a tak podobně. Ale úplně nejkomičtější je, když lidi ze Sonji dělají největší smažku český scény.
Sonja: To je taky zajímavý.
...
Sonja: Čekáš, že k tomu ještě něco řeknu?
Hank: To je hodně zajímavý, protože Sonja už asi pět let nepije skoro vůbec alkohol, nebere žádný drogy a nekouří.
Sonja: Celý je to o tom, že některý zapšklý lidi nejsou schopný pochopit, že se někdo dokáže uvolnit. Bejt sám sebou, vymlátit si z hlavy mozek, aniž by se k tomu potřeboval sjet. Anebo jakoby se báli přiznat, že to taky můžu bejt já in natura. Bojí se snad někdo, že když Sonja zpívá smutnou písničku, tak by mohla plakat? Někdy mám pocit, že mi křik, který cítím uvnitř roztrhne hlavu a celý tělo. Mám stát u mikrofonu a ani se nehnout?
Hank: Třeba nedávno mi říkal Hadji, současnej kytarista Bruna Ferrariho, když jsme se o podobnejch věcech bavili: "Já bych si přál, aby skupina Kiss byla z týdle republiky. Určitě by se zvedla vlna odporu, že to ta kapela s těma maskama nemyslí upřímně." To je přesný. Tohle je neustálej problém tohodle národa. Pořád se snaží hledat někde něco, co by pak mohlo bejt námětem nějaký debaty, která má ostatní odradit, aby to nevnímali, aby to neposlouchali, protože je to podle nich umělý nebo neupřímný a podobně. Myslím si, že je tu mnohem víc kapel s propracovanější image, který připravujou svojí pódiovou prezentaci. My jsme upřímný. Ve skutečnosti jsme hrozně upřímná kapela.

Možná jim přijde, že přehráváte, přeháníte. Že až tak se do tý hudby vcejtit nemůžeš.
Hank: Podívej, když jdu na pódium, tak opravdu všechno, co tam dělám, jde čistě a jenom ze mne. Dávám tam veškeré svoje emoce, obsese a veškerou přebytečnou energii, kterou pak ze sebe při koncertech dostávám. Je to pro mě určitý ventil a zároveň úžasná zábava, za kterou navíc dostanu někdy i slušně zaplaceno. Ty lidi tady zkrátka nemají zkušenosti. Když jsme hráli v Berlíně, nebo celkově venku, tak se nám fakt nestalo, že by někdo tohle řešil. Všechno jim přišlo normální, naprosto běžný. Oni tam mají možnost vidět hromady kapel, hromady skvělejch kapel, co hrajou všechno možný, a nikdo nevidí důvod, proč by měl mít s tímhle problém. Lidi se prostě bavěj, chápou že rock'n'roll je o zábavě, o uvolnění nějaký energie a ne o tom sedět za počítačem, psát podobný bláboly a být příslušníkem předčasně zestárlýho stáda. Ale kdo chce kam...

A řešíte teda pódiovou prezentaci?
Sonja: Ne, neřešíme...
Hank: Řešíme světla samozřejmě. A vlastně já taky řeším svůj život, takže i svou image, každej den, když se probudím, řeším svou image.
Sonja: Světla si Neon Skeleton dělá sám.
Hank: Existuje maximálně nějaká koncepce, na který se dohodneme, a on to udělá. Tečka. Nijak mu do toho nemluvíme. Samozřejmě nechceme styl barevnej cirkus, máme rádi stroboskopy, studený světla, aby to bylo ořezaný, protože si myslíme, že to k naší muzice jde, ale to je normální.
Sonja: Rozhodně mu neříkáme, kde má co svítit.
Hank: Naše štěstí je, že jsme nikdy nebrali vážně tyhlety různý internetový debaty. Mě jen fascinuje jak někdo může věnovat svůj drahocenej čas tomu, že jen háže špínu na něco, co mu vadí. Vždyť není nic jednoduššího než věci, který mě neberou, prostě ignorovat. Na druhou stranu jsem docela rád, když někomu moje osoba, nebo moje tvorba leží natolik v žaludku, že je schopen podobně reagovat. Jedině kontroverzní věci mají přece opravdovou sílu.
Moimir: K tomu všemu bych chtěl dodat jen jedno. My nad tím, co si o nás myslí lidi, moc nepřemýšlíme. V tom se je naše síla a svým způsobem i ten nihilismus. Já osobně mám přitom v životě i jiný priority než jen skupinu The Nihilists. Teď už vím, že kdyby to zítra skončilo, nijak zvlášť se tím trápit nebudu. To mi dává maximální svobodu a díky tomu dneska klidně spím a kašlu na nějaký kecy.

Dřív s váma dost hráli Secret 9 Beat, tak jsem čekal, že budou i na křestu. Jste s nima nějak rozvázali?
Hank: Ne, to ne. Jenom si myslím, že tahle kapela potřebovala před dvouma rokama nějak odstartovat, protože se nám líbili. A samozřejmě se nám líběj furt, ale mám dojem, že není potřeba je neustále prosazovat do takový míry, jak jsme to dělali dřív. Oni s náma hráli na mnoha akcích, hráli v Roxy, hráli v Abatonu, dostali se tak před hodně lidí a to jim určitě pomohlo, ale máme další a asi i zajímavější kapely, další lidi okolo sebe, kterejm bysme chtěli tímhle způsobem pomoct, prosadit je a hlavně navázat spolupráci.

Ten freundschaft s nima vám byl taky vyčítanej.
Hank: Byl, byl. Dělám rád věci proti lidem. Možná to byl taky jeden z důvodů.
Moimir: Secret 9 Beat jsou kapela, která jako jediná u nás reprezentuje punk v jiný než knedlíkový formě. Já z nich cítil od začátku CBGB, Voidoids a všechny ty další původní předchůdce britskýho punku, kterej, ať se to někomu líbí nebo ne, vznik už jen jako kopie jejich americkejch vzorů. Proto je podle mě tady lidi stále nechápou. Jejich problém.

Máte teď nějakou jinou českou nebo zahraniční kapelu, který byste chtěli taky takhle pomoct?
Hank: Ono v jádru ani tak nešlo o pomoc. Nám se prostě líbilo, co dělají, měli jsme pocit, že se potřebujou nějak posunout, tak jsme je vzali. Možná i proto, že spousta lidí říkala, proč je berete, vždyť je to šílený, úplně mimo. Ale jak říkám, snažíme se najít kapely tady z okolí, lidi nám často posílají svoje demáče po internetu, teď v Brně na Flédě s náma hrála plzeňská kapela Scissor Hands. Pak má třeba určitě budoucnost nová partička Take Death, se kterou plánujeme akci na březen příštího roku, nebo prostě všechno, co se dostane pod label Manipulation Records. Tam chceme ostatně vydat první mezinárodní kompilaci, která by mapovala spřízněný věci.
Moimir: Hrozně se mi líbí jihlavská skupina Exprime Desh. Zvuky a beaty jak ze Sheffieldu zkraje osumdesátejch let a vynikající zpěvák. I ty bychom rádi někam dostali, ať už na výběr Manipulation nebo jim pomohli s vydáním alba. To samé se dá říct o Decadents nebo The 15Kč. S nimi bych rád zkusil spolupracovat na novém albu Magnetik.

Lewis Neptune vyšel taky na X Production...
Sonja: Pod X Production/Manipulation Records.

Nestalo se vám, že přiběhlo nějaký velký vydavatelství s nabídkou? S typicky českým vědomím toho, že teď zrovna tahle hudba lidi bere, tak toho využijeme.
Sonja: Možná jo, ale nevíme o tom, protože ty nabídky asi posílají přímo na X Production.
Hank: Moimir vydal v minulosti nějaký desky s Gun Dream a Vanessou Gun, takže má nějaký kontakty na těch velkejch labelech ze starejch časů. Konkrétně ke mně se nic nedostalo, ale určitě kdyby nám někdo něco takovýho nabídnul, tak my nemáme v tuhle chvíli moc důvodů něco měnit.
Moimir: Je pravda, že tu byly jistý možnosti, ale co s tím. Možná bychom díky tomu, že majors maj líp zmáknutou distribuci, z toho dostali o pár tisíc víc. A to by bylo asi tak všechno. Víš, když jsme začínali, každej na nás sral a jediný, kdo nám pomohl, byli právě lidi z X Production. Toho si vážím.

Co The Nihilists tolik vyhovuje na X Production?
Hank: Že máme absolutní svobodu. My jsme se vůbec nemuseli soustředit, co na tu desku dáme. Jak říkáš ty, jak říkají všichni, jak psal Rodriguez, Lewis Neptune není tolik popová jako debut, nemá takovej hitovej potenciál a to jsme vůbec nemuseli řešit. X Production to prostě vzali, jak to bylo. Neřekli ani slovo. Počínaje obalem a konče posledním mixem.
Sonja: Ty tlaky jsou, až když vydáš tu desku. Lidi tě nutí dělat rozhovory do časopisů, kam je dělat nechceš. Právě proto jsem rádi, kde jsme, protože bejt u velký labelu, museli bysme chodit do televizních pořadů, kam nechceme. Ono to není jenom o tom, vybrat si věci na desku.
Hank: Já to zažil osobně jenom jednou v životě, když jsme vydávali s Ránama Těla Polyester. Před Indies jsme ještě měli jednání s tehdejší BMG, což vypadalo tak, že jeden tam hovořil a ten druhej furt něco počítal na kalkulačce. A ten první hovořil a hovořil o tom, jak si představuje celou tu koncepci vydání desky, a my jsme jen vyjeveně poslouchali jakýže máme mít obal a kdo nám napíše texty a kdo to bude produkovat. Takže jsme zase vstali, poděkovali a odešli pryč. A mám pocit, že by to v dnešní době probíhalo obdobně. Navíc spolupráce s X Production nám umožňuje mít velmi dobrej vztah s berlínským Pale Music.

Právě šéf Pale Music Steve Morell se o vás vyjádřil jako jediným smysluplným vývozním artiklu východní Evropy, co se hudby týče.
Hank: No, tak já nevím, v jakým rozpoložení se zrovna nacházel. Ke všemu to bylo v rozhovoru pro českej časopis, takže se třeba snažil mluvit o nás kladně, já fakt nevím. Samozřejmě ale jsme na webovejch stránkách Pale Music normálně součástí jejich stáje mezi dalšíma kapelama, takže si asi něco takovýho myslet bude.

Líbí se mu Lewis Neptune?
Hank: Steve dostal desku asi před měsícem a prej jí má pořád v autě.

A co ohlasy od fanoušků? Nebo se tam album ještě normálně neprodává?
Sonja: Ne, ještě ne. Zatím jsme ji prodávali jenom na koncertě, tam byly ohlasy kladný, ale na trh normálně na trh se ještě nedostala.
Hank: Nicméně se dá koupit přes iTunes, mám ten pocit...
Sonja: Ještě ne.
Hank: Ne? Každopádně Analogue Voodoo se přes iTunes koupit dá a je třeba zajímavý, že nám přes MySpace chodí ohlasy třeba ze Států, nebo Japonska, od lidí, co si ji tam stáhli, a ty jsou velmi pozitivní. Pak se ještě ozývají i další labely ze západní Evropy, což je právě další výhoda v tom, že my s Pale Music nemáme podepsanou žádnou smlouvu na desku, takže když se to náhodou rozhodneme vydat jinde, nejsme ničím vázaný a máme svobodu.

Název Lewis Neptune něco znamená? A neříkejte, že je to nějaký jméno.
Oba: Je to jméno.

Slyšel jsem konspirační teorie v tom smyslu, že se z toho dá složit Une Penis Welt?
Hank: No, to byl asi nějakej Moimirův krátkej filozofickej záchvat. Jinak ten název vzniknul, stejně jako v případě Analogue Voodoo, úplně spontánně, cestou z koncertu. Líbilo se nám to slovní spojení a nikdo neřešil, co by to mělo znamenat. Zvláštní na tom je, že jsme pak na Googlu úplně náhodou narazili na skutečnou postavu, která žila někdy v osmnáctým století v Americe a jmenovala se Lewis Neptune. Ale skutečně jsme na to přišli až poté.

Jako s tím obalem.
Hank: Jako s tím obalem, jako s tím obalem. Ale myslím, že málokdo by nás mohl podezírat z toho, že jsme obšlehli...

Justina Timberlakea.

Hank: ...takovýho člověka, protože já jsem slyšel jednu jeho písničku a to je úplně mimo. Vždyť já ho do tý doby, než mi někdo ukázal ten jeho obal, ani neznal.

Rány těla, zaslechl jsem něco o reunionu.
Hank: To byl akorát jeden koncert na Hadjiho (ex-baskytarista Ran těla) svatbě, kdy jsme se dohodli, že uděláme takovej malej koncertní comeback. Nicméně chystám nějaký převedení z kazet se staršíma nahrávkama do elektronický podoby, ale nevím, co s tím uděláme časem. Teď není čas to řešit, ale možná si ještě někdy zahrajeme.

Tak tý myšlence nahrával i fakt, že se najednou na MySpace objevil profil kapely.
Hank: Na MySpace je hodně profilů mrtvejch lidí. Tam má profil skoro každej, i Frank Sinatra. Teď jsem se třeba přihlásil k přátelům Tracy Pewa, baskytaristy The Birthday Party, kterej je mrtvej asi dvacet let. A on mi odepsal, což je úplně skvělý.
Sonja: Co ti napsal?
Hank: Že děkuje.

Připravujete videoklip? Někde jste říkali, že máte nějaký peníze.
Sonja: No, my máme strašně moc peněz...
Hank: Máme v plánu dvě videa. Jedno dělají přes X Production nějaký lidi z Brna, který studujou filmový školy, a jelikož se jim líbila deska, konkrétně pak skladba Honey It's Country, rozhodli se to natočit. To bude dělaný tak, že je to kompletně bez naší kontroly s tím, že máme právo veta v tom, jestli ho nakonec použijeme. Druhej klip plánujeme s režisérem Michalem Nohejlem, co točil videa třeba pro Sunshine. Do konce roku to bude určitě hotový.

A Michal bude točit video k čemu?
Oba: Baby.

Trochu mě překvapuje, že to netočí Šimon Šafránek. Ta jeho práce ke skladbě Hotroad Hank mi přijde skvělá.
Hank: Šimon Šafránek nám dělal zatím dva klipy, je to výbornej kámoš a myslím, že nás naprosto chápe v tom, co děláme, asi i proto že žije částečně v Berlíně, takže má ten správnej nadhled i možnost srovnání. Teď šlo spíš o to, že ty Brňáci jsou úplně mimo veškerý to dění kolem nás a Michal, zase dobrej kámoš, chlápek na podobný vlně a hlavně režisér, kterýmu věřím, přišel s nějakou koncepcí a ty peníze na to sehnal, takže tam to bylo jasný. Ale nevidím problém v tom, že začátkem příštího roku uděláme další video se Šimonem. Vlastně nedávno jsme se s ním dohodli na takovým undergroundovým klipu k Summer Wine. Takže na to se moc těším.

Kolem The Nihilists jsou nějaký vedlejších projektů. Moimir má Magnetik, u tebe, Hanku, jsou to Nasty Dandies. Co si pod tím mám představit?
Hank: Nasty Dandies jsou projekt, co jsem vymyslel někdy před rokem v době, kdy jsem měl chvilku času dělat taky něco jinýho. Teď to teda ustalo, ale doufám, že se z toho podaří něco udělat. Mimochodem spolupracuji tady s bubeníkem ze Secret9Beat a kytaristou z Take Death.

Styl?
Hank: Čistě kytarová záležitost. Jen jedny starý klávesy Vermona.

Post-punk.
Hank: Post-punk, garáž. To, co mě vždycky bavilo. Možná víc ovlivněný country a rockabilly. Taky psychobilly.

Sonjo, ty žádnej takovej projekt nemáš?
Sonja: Já ti na to teď nemám vůbec čas, ale třeba jednou taky něco udělám. Až to bude, dám vědět.
Hank: Se Sonjou taky něco chystáme, ale je to zatím tajný.

Máte nějakej názor na stahování a vypalování cédéček?
Hank: Mě to nějak nevadí, vždyť kolikrát člověk dělá to samý. Každý cédéčko si přeci nekoupíš.
Sonja: Neříkej to!
Hank: Kdo si nepálí cédéčka, ať hodí kamenem. Je to běžná věc, nevadí mi to. Naopak si myslím, že se to dostane k víc lidem, a kdo ve finále tu desku opravdu chce, tak si jí stejně koupí. Hodně z nás má totiž rádo, když je to originál, s pěkným bookletem.
Sonja: Budoucnost je asi stejně jinde, v iTunes a legálním stahování.
Hank: Já jsem rád, když si někdo koupí naší desku třeba taky z toho důvodu, že sám pracuju na jeho grafický podobě. Navíc fotky nám na Lewis Neptune dělal Václav Jirásek, což je jeden z nejúžasnějších fotografů současnosti. Když já dostanu nějakou mp3, hned se na internetu pídím potom, jak vypadá obal, kterej grafik ho dělal, jak vypadá web. Muziku mám hodně přes tu vizuální stránku. Ale to stahování a vypalování fakt neřeším.
Moimir: Ať si každej v tomhle ohledu dělá, co chce. Já mám samozřejmě taky hodně kopií, ale u věcí, který miluju se snažím mít vždycky originál. Mě osobně přijde rozdíl mezi originálem a vysmaženým cédé asi takovej, jako mezi partnerským sexem a píchačkou s prostitutkou. Není to špatný, ale něco tomu chybí.

Lukáš Franz, 20.12.2006