The Prostitutes

Image1.jpg

18. července 2005, New Music Magazine: "Nejlepší nová kapela v Čechách jsou podle názoru NMM pražští The Prostitutes." 30. srpna 2006, Praha: "Sedíme v restauraci kousek od Kotvy. Destroyer jí syrový maso, pije nealkoholickou Stellu Artois a kouří Lucky Strike. Nemá s sebou žádnej hudební nástroj. Za to ale cestuje s baťůžkem plným plakátů, který zvou lidi do Roxy. Odpovídá na otázky ohledně debutový desky Get Me Out Of Here, co vychází 4. září, minulosti, současnosti a budoucnosti." Jenom škoda, že tu pod rozhovorem nemáme diskuze...

Ty, tvůj brácha Luke Santiago a Stevie LFO už jste společně hráli v The Radios, který se ale rozpadli. Proč?

Ta kapela měla docela ambice, ale chybělo jí jakýkoliv sebeuvědomění toho, že to nepřijde samo. Byly tam strašný rozdíly v nasazení jednotlivejch členů a celý to prostě dospělo do fáze, kdy brácha odjel do Španělska a během jeho pobytu tam se měl dát dohromady materiál na druhou desku. Jenže nevzniklo nic, protože se den před odjezdem bráchy ztratil basista Klobása...

Jako Richey z Manic Street Preachers.

Přesně tak...

A našel se?

Jojo, našel se tak po roce a půl. Prostě ten materiál nebyl nakonec ready, a proto jsme se rozhodli se Steviem, že to jako rozpustíme s tím, že jsem čekali akorát na bráchu až se vrátí, jestli bude taky pro. On byl. Vlastně já už v době, kdy jsem viděl, že ta spolupráce s bejvalýma členama z Radios, nefunguje, jsem začal pomalinku pracovat s Markem, kdy on se začínal učit hrát na basu, protože předtím hrál akorát na kytaru v kapele Funus Bus. Takže jsme občas zašli do zkušebny a on hrál na basu toho ztracenýho basáka. Doma jsme pak nahrávali se Steviem takový dema, ze kterejch třeba vzešlo Blue Friday. Nakonec to dopadlo tak, že brácha se vrátil nasranej ze Španělska, protože už po mailu věděl, že to tady jde od desíti k pěti, a The Radios se formálně rozpustili. Asi tejden na to vznikli The Prostitutes.

Eli (Destroyerova manželka - pozn. autora) říkala, že The Radios byli hodně podobný The Prostitutes. Je to pravda?

Jo, mělo to podobný kořeny. Měli jsme zpěvačku, byl to takovej mix mezi americkou kytarovkou a ostrovním post-punkem. Docela jsme se inspirovali v Siouxsie and The Banshees, což zůstalo i pro The Prostitutes, ale protože tam zpívá chlap, tak to nezní jako Siouxsie and The Banshees, ale "jako Joy Division". Bylo to popovější, ale koncerty byly dobře divoký. Hlavně kvůli zpěvačce a basákovi. Myslím, že tam tomu ale chybělo něco podstatnýho, co The Prostitutes nechybí.

Takže model byl stejnej už před šesti lety, ale povedlo se to až teď?

To je tím, že člověk se učí. Když začali The Radios, neměli vůbec kytaru. Původně tam byla jenom basa, bicí a dvoje klávesy, kdy na jedny jsem hrál já a na druhý Stevie. Nevěděli jsme vůbec, co chceme hrát, bylo to takový elektro s živejma bicíma, chtěli jsme hrát hodně se samplerama, ale neměli jsme na ně peníze, takže jsme s nima nehráli. Navíc nikdo z nás nerozuměl MIDI a takovejm věcem. Byli jsme vlastně neschopný to dát dohromady. Já jsem se nakonec vrátil ke kytaře, protože to chtěla zpěvačka a povedlo se mi našetřit si prachy a koupit si první pořádnou kytaru a slušnej zesilovač, takže to mělo význam hrát. Nakonec The Radios hráli všechno od punku až po ten elektronickej novoromantismus. Byl to důležitej odrazovej můstek pro Prostitutes, protože jsme se tam naučili spoustu důležitejch věcí - jak komponovat písničky, jak je potom hrát. Tím, že The Radios udělali jednu desku, došlo k ověření takovejch věcí, jako že když nahráváš přes click a ne celá kapela dohromady, tak to sice zní líp a popovějc, ale už bez tý energie. Tyhle věci nám hodně pomohly. Když začali The Prostitutes, bylo nám okamžitě jasný, že za a) musíme hodně koncertovat, jinak tě to v tý zkušebně začne srát, za b) že desku chceme nahrávat všichni dohromady, bez nějakejch clicků apod.

Když se teda The Radios rozpadli, věděl jsi v tu chvíli, kde byla chyba? Kam to chceš táhnout...

Tohle bylo docela vtipný, protože v době, kdy Radios skončili, jsem byl nejvíc ovlivněnej kapelama jako The White Stripes nebo Yeah Yeah Yeahs. Chtěl jsem, aby The Prostitutes zněli jako smršť z garáže, jako fakt špína až na půdu. Takže snaha byla založit něco úplně jinýho, spíš jako The Stooges nebo první desky The Jam. Mnohem přímočařejší punkový nářezy. Tak to i začalo, s Adrianem, takže první zkoušky zněly jako The Clash. Nicméně jak se kapela začala nacházet a ustalovat, došlo nám, že ta poloha ostrovního post-punku je nám jako souzená. Mára navíc taky začal hrát spíš jak Peter Hook než jako Sid Vicious, Stevie taky zněl spíš jak první desky Depeche Mode a já jsem zjistil, že jsem fascinovanej tlustým éčkem na kytaře, že většinu partů odehraju na jednu strunu. Ale myslím, že ten rock'n'roll tam zůstal, že je ho tam i víc než ve většině těch britskejch post-punkovejch kapel.

Přirozenej vývoj.

Já si pamatuju, když jsme natočili to první EP, poslouchali jsme ho doma a rozhodli jsme, že z něj vyhodíme Sunshine. Protože znělo hrozně novovlně a my jsme chtěli hlavně do oblasti, kde bylo Look Into My Eyes. Větší nářez. Nebo She's A Monster, jasná vypalovačka s vokálama a jednoduchýma kytarama. Ale pak nás ukecal Michal Nohejl s Petrou Ondřejkovou, ať to tam necháme, že k tomu uděláme i videoklip. Navíc to bylo v době, kdy už jsme měli She's Dead, a tak se nám začala rýsovat ta řada She's Dead, She's A Prostitute, Sunshine - prostě taková temnější poloha. Look Into My Eyes jsme vypustili z koncertního repertoáru a celý se to posunulo...

Z Ameriky do Británie.

Jojo. (smích)

Kam se vlastně podělo to cédéčko The Radios?

Ještě ho mám schovaný, jak říká Werich.

Prodalo se něco?

Prodalo se něco. Jestli se prodalo dvě stě kusů, tak je to moc.

Jak dlouho ses znal s Markem a Adrianem předtím, než vznikli The Prostitutes?

S Adrianem se znám tak sedm osm let, s Markem o něco málo kratší dobu.

Předpokladám, že jste se seznámili...

V kanceláři.

Díky.

Původně jsme byli kolegové, následně jsem byl jejich nadřízenej.

Tys Adrianovi o The Prostitutes řekl, protože si věděl, že předtím s někým hrál, nebo šlo jenom o to, že se vám líbila stejná hudba, a tak si to zkusil?

Tak předně, Adrian nikdy s nikým nehrál, ani nezpíval.

Já myslel, že někde říkal něco o nějakým reggae.

Jojo, že hrál s jamajskou kapelou Coocootootoos...

Aha, takže historka pro novináře.

...což jsem si samozřejmě vymyslel já. (smích)

Ale mám takovej dojem, že se to docela chytilo.

Chytlo se to náramně, ostatně jako spousta dalších historek o týhle kapele. Adrian nikdy nezpíval jako s kapelou, ale zpíval léta letoucí sám s kytarou a skládal písničky. V době, kdy The Radios prožívali jakýsi smrtelný křeče, si ode mne Adrian půjčil minidisc s tím, že by si chtěl něco nahrát. Natočil takový námořnický balady umírajícího racka, který se vyznačovaly tím, že měly všechny stejnej rytmus, dva akordy. Byl to strumming typu hm-ts-ts, hm-ts-ts.

Takže takový samply trochu...

No. Do toho zpíval a pak mi to přinesl, jesti bych s tím nemohl něco udělat. Dát to na cédéčko nebo něco. Já to poslouchal a byl úplně nadšenej z hlasu. Ale úplně. Oni totiž lidi, co znaj jenom The Prostitutes, neslyšeli nikdy Adriana zpívat jenom s akustickou kytarou. To je totiž fakt úlet. On zpívá totiž úplně jinak v kapele a jinak sám. S akustikou zní jako dobrej mix Johnnyho Cashe a Leonarda Cohena.

To mu udělá radost, až si to přečte.

Nicméně jsme věděli, že Adrian je šíleně nespohlehlivej. Tak jsme ho do kapely ani moc nechtěli, navíc on sám nějak nechtěl, pořád říkal, že to jako nevidí. Pak se teda rozhodnul, že si to jako přijde vyzkoušet, což byl jedinej způsob, jak ho dostat do zkušebny. Nakonec to vyústilo v to, že říkal: "Dobře, já teda přijdu ještě příště, ale pak už nepříjdu." Pak to bylo: "Dobře, tak já přijdu, ale nebudeme jezdit žádný koncerty, nahrajeme nějaký písničky, buď se to chytne nebo ne, ale na koncerty já nejsem, nebaví mě to, nechci to dělat, nezajímá mě to."

Což vypadá, že se v poslední době změnilo.

Což vypadá, že se v poslední době změnilo. (smích)

Říkáš, že tě zaujal Adrianův hlas, kterej je bezpochyby charismatickej, ale našel jsem na internetu názory, kde mu vyčítaj, že není osobitej. Kromě Look Into My Eyes pořád někoho připomíná.

Tak v Look Into My Eyes Adrian spíš řve, než že by zpíval, ale fakt se chceš dneska bavit o osobitosti? To mi přijde megatrapný, protože kdo osobitej je, ty vole? Jsou osobitý Bloc Party? Jsou osobitý Franz Ferdinand? Jsou osobitý Black Rebel Motorcycle Club? Jsou osobitý Yeah Yeah Yeahs? Nepřipomínaj náhodou Yeah Yeah Yeahs Siouxsie and The Banshees a občas Led Zeppelin? Nepřipomínaj náhodou The White Stripes Led Zeppelin smíchaný s Black Sabbath? Rozumíš mi? My, když jsme Adriana slyšeli poprvé, jsme se shodli, že je to Joe Strummer - jedinej zpěvák, kterýho nikdy nikdo nejmenoval v médiích. Pro mě je to prostě Joe Strummer a s akustikou Leonard Cohen, nikdy mi nepřipomínal Iana Curtise, protože si myslím, že jeho hlas je optimističtější. A myslím si, že osobitej je. Vzhledem k tomu, jaký texty zpívá, jak je frázuje. Tím prostě nikoho nekopíruje.

The Prostitutes jsou vůbec kapela, co vytváří názorový dusno. Ať už se na internetu objeví recenze, report nebo novinka, člověk si může bejt jistej, že tam do několika hodin bude solidní počet příspěvků v diskuzi. Přijde mi, že vám navíc nejvíc vyčítaj úplně zcestný věci. Třeba věk.

Hele, já si taky připadám starej, ale Adrian řiká, že Leonard Cohen vydal svojí první desku, když mu bylo asi čtyřicet šest let, a když se ho tenkrát ve vydavatelský firmě zeptali, proč nepřišel dřív, tak jim odpověděl: "Protože ještě nebyl čas." (smích)

Tohle je tvoje odpověď na hojně panující názor, že indie by měli dělat mladý?

Já jsem teď slyšel jednu takovou kapelu, co vydává desku ve stejnej den jako my, která je důkazem toho, že indie od mladejch není záruka toho, že to vyjde.

Myslíš Toneless?

To si řekl ty.

To jsem řekl já.

Já si myslím, že to není o věku. Je jasný, že tady může vzniknout kapela, kde jim bude šestnáct, sedmnáct nebo osmnáct let a zbořej zeměkouli. O tom jako žádná. Je to normální a je to marketingově zajímavější, protože ty lidi nemají žádný závazky, mají před sebou dlouhou budoucnost, jsou mladší, hezčí a většinou nezadaný, takže se to dobře prodává. Na druhou stranu, když se člověk podívá do nedávna, na samotnej peak taneční kultury, tak vlastně většina kapel, těch elektronickejch superskupin typu Underworld a The Chemical Brothers, byli ve skutečnosti lidi, co zažili ještě punkový hnutí na konci sedmdesátejch let. Takže to taky nebyli žádný extra mladíci, když vstupovali do toho businessu. Já myslím, že jedna z pozitivních věcí na The Prostitutes je, že ve čtyřiceti neudělaj comeback tour a nebudou u toho vypadat trapně. (smích)

V kolika si měl svojí první kapelu?

Ve čtrnácti.

Co jste hráli?

To když řeknu, tak si to podepíšu, ty vole. My jsme hráli něco jako Joy Division. (výbuch smíchu)

A název?

Jmenovali jsme se Noční provoz a byl to takovej českej androš s tím, že jsme tenkrát poslouchali všechno možný, ale úplně všechno možný. Jsme třeba hráli od Led Zeppelin Rock'n'Roll v takový punkový úpravě. Byla to naše snaha o punkovou kapelu, ale bez jasnýho názoru. Pak jsme dělali vyloženě depkařský věci typu Joy Division. Texty nám psal literát Marek Tarnovský, kterej s náma jednu dobu zpíval. Já jsem hrál na bicí, pak mě brácha vystřídal.

Ty jsi zpíval?

Zpíval jsem. Což mi tenkrát šlo stejně dobře jako dneska. Noční provoz si dokonce za sto deset korun koupil v prodejně ruský kultury Čajka syntetizátor Pille, kterej hrál na jednu 4,5 V baterii a to byl jako náš první reálnej hudební nástroj.

Ještě bych se vrátil k těm výčitkám v internetovejch diskuzích. Folklór s tou reklamní branží už asi přecházíte jenom mávnutím ruky, ne?

Já se to snažím přecházet do chvíle, kdy není někdo vyloženě hnusnej. Jinak na to reaguju, jakože sorry, a teď to možná bude znít nafoukaně a přehnaně, ale ono to přehnaný trochu je, kdyby The Prostitutes byla americká kapela z New Yorku a měli jsme tyhle zaměstnání, tak se o nás bude psát, že jsme art school kapela. Underworld pracovali v Tomato, jedný z úspěšnejch reklamních agentur ve Velký Británii - i když je pravda, že Tomato dělalo mnohem alternativnější druh komerční komunikace než jakákoliv agentura, v který já jsem pracoval. Taky je pravda, že Talking Heads byli lepší výtvarníci. Jenže Čechy jsou malá země co do komerce, tady se prostě věci jako úspěch, peníze, sláva a komerce berou jako sprostý slova. Specielně v muzice, což je prostě hloupost. Protože kdyby to tak bylo, tak bysme nemohli poslouchat všechny ty britský kapely, protože by byly pořád ještě v garáži, a nemohli bysme poslouchat ani všechny ty americký kapely, protože by byli někde na pláži. Prostě my děláme v reklamě, teda já už ne tak přímo, ale pořád dělám pro reklamu, a Adrian s Markem dělaj v reklamě dál. A sere na to pes.

Mě zaráží hlavně fakt, že nejste jediná česká kapela, co si vydělává na živobytí ve spojení s reklamou. Třeba Moimir Papalescu & The Nihilists, tam jsou dvě třetiny kapely z reklamní branže nebo...

Ota Klempíř dělá kreativního ředitele v Ogilvy.

No. Proto mě zaráží, že pod článkama o jejich kapelách se teda objevuje hodně věcí, ale tohle jim nikdo nevyčítá.

Já si myslím, že... Nebo možná to je Českým snem (na realizaci dokumentu dua Klusák-Remunda Destroyer spolupracoval - pozn. autora).

Myslíš, že všichni viděli Českej sen?

Myslím si, že ne. Taky si myslím, že ne všichni si to opravdu myslej, ale že to devadesát procent jenom papouškuje po nějakejch trotlech, který to začali někde vykřikovat. Taky nevěřím tomu, že všichni lidi, co říkaj, že Prostitutes zněj jako Joy Division, si myslej, že zněj jako Joy Division. Taky si myslím, že ne všichni lidi, co to tvrděj, někdy Joy Division slyšeli. Stejně tak si nemyslím, že všichni lidi, co tvrděj, že jsme reklamní kapela, vědí, že vůbec pracujeme v reklamě. A podle mne ani polovina z těch lidí neví, co to ve skutečnosti reklama znamená. Že to není o výrobě reklamních štítů na hospody.

Jak je to s vaším názvem? To s tou smskou, že Adrian nevrhoval The Trees nebo The Prostitutes je jenom další historka?

Nene, to není žádná historka. My jsme si prošli dost názvama - The Riffs, The Doplhins, Blitzkrieg, Element 77, ale pořád jsme s tím nebyli nějak happy. A Adrian fakt tenkrát poslal smsku, kde bylo: "Vyber si. The Prostitutes nebo The Trees?" A já jsem mu opravdu odepsal The Trees, což byl vtip. A on to pochopil.

Aha. Mně se to nezdálo, protože mi ten název The Trees přišel takovej fádní...

A debilní.

To taky. Hlavně mi přišlo hodně pravděpodobný, že se takhle už bude někdo jmenovat.

Ale mohli bysme dělat předkapelu The Thrills.

Mimochodem The Prostitutes jsou jak originální název?

V Austrálii existuje skupina The Prostitutes, v Dánsku a v Americe. Minimálně. Myslím, že jich bude víc, ale tyhle jsem našel na internetu. Přičemž ty Dánové hrajou nějakej psychobilly rock'n'roll, prostě retro, Amíci hrajou klasickej punk a přejmenovali se teď na The Fucking Protitutes, protože nemohli najít volnou doménu na MySpace, a od těch australskejch The Prostitutes jsem kromě toho, že existujou, neslyšel nic.

Web nemaj?

Nenašel jsem.

Teď to nezajímavěší, causa Joy Division.

Bezva.

Upřímně řečeno, to EP, co viselo na MySpace, prostě jako Joy Division znělo. Adrian nezněl jako Ian Curtis, ale ten zvuk byl tak chladnej a syrovej, že to Joy Division připomínalo. Načež New Music Magazine napsal, že zníte jako Joy Division, na blozích se psalo, že zníte jako Joy Division, ve F:lteru...

Ale jo. Vždyť já s tím v zásadě nemám problém. Já se rozhodně přiznávám, že při míchání She's A Prostitute byla ta inspirace zjevná. Ten reverzní hall, kterej jsme použili v refrénu, je vlastně hall dost podobnej tomu z She's Lost Control. Dělal jsem to s natolik čistým svědomím, že nejsme vykrádači Joy Division, že si takovou věc dovolit můžeme. Znovu říkám, já jsem vyrostl na muzice přelomu sedmdesátejch a osmdesátejch let, takže si myslím, že jí znám docela detailně. Jsem z vlastní diskotéky schopnej doložit inspirační zdroje, který byly silnější než Joy Division. Který to EP budou rozhodně připomínat víc. Ty vole, to nebyli Joy Division, to byl zvuk tý doby. Byly tam první desky Sioxsie and The Banshees, první nahrávky U2, starý Echo & The Bunnymen, The Fall nebo první singly od Sisters Of Mercy. Byli jsme ovlivnění gothic rockem...

Jde svým způsobem taky o poholdnost. Joy Division se v posledních letech skloňujou pořád a dokola. Mladý party se k nim hlásej a...

Ale proč? Já jsem ten film taky viděl aspoň třicetpětkrát. Je to super film. Myslím 24 Hour Party People (česky Nostop párty, vyšlo taky jako příloha magazínu hype - pozn. autora). Film, co pro Joy Division otevřel nový dveře do světa, protože ta kapela byla zapomenutá. Dokonce já jsem nebyl deset let schopnej je ani poslouchat. Pro mě to byla taková depka, až mě to nebavilo. Poslouchal jsem radši ty kapely okolo, radši New Order.

Tak New Order taky nebyly zrovna dvakrát veselý.

Ty první desky ne. Ale kdybych měl s něčím porovnávat to EP, tak bych řekl, že když si pustíš Movement, debut New Order, tak je to spíš tam. Základní rozdíl mezi náma a Joy Division je v tom, že my jsme punkovější. Rock'n'rollovější. Oni jsou fakt temný jako svině.

Na druhou stranu Adrianovy texty jdou taky dost dočerna.

O tom už jsme se bavili. Když jsme poslouchali natočenou Look Into My Eyes, shodli jsme se, že to zní jako surf rock přetavenej do hardcoru. Ze všecho nejvíc nám to připomínalo Dead Kennedys. She's A Prostitute ok, to jsme říkali, že jsou Joy Division. Inspirační kanál She's A Monster tekl skrz Franka Blacka a The Jam. A Sunshine? To jsme si říkali, že vyhodíme, nebudeme to hrát, protože to, ty vole, znělo jak Coldplay.

No a ze Sunshine je první hit. I když některý lidi měli radši tu syrovější podobu.

Já jsem měl z toho přehrávání Sunshine strašnej strach, úplně brutální. Všichni to znali v tý syrový podobě a my z toho udělali věc, která je produkčně mnohem dotaženější. Pak jsem si ale řekl, že srát na to, nám se mnohem víc líbí ta nová verze, navíc lidi, který znali starou verzi, se s tou novou smířili, některejm se dokonce líbila i víc, a lidi, co slyšeli jenom novou verzi, tak se jim líbí nová verze, protože tu starou neznají. A těch je stejně většina. Dneska jsem fakt rád, protože si myslím, že ta písnička dosáhla něčeho, čeho mohla dosáhnout.

Eponymní EP jste distribuovali přes MySpace a Bandzone. Jakej je to pocit, když se ti mezi friends objeví The Killers nebo Pixies?

Je to příjemný. I když Pixies jsme si přidali sami, kdy jsme se jim ozvali, jestli by si nás tam nedali. Ale byly i kapely, který se naopak přihlásili nám, třeba Hot Hot Heat nebo Placebo. I když jako já nevím, kdo šéfuje těm jejich stránkám.

MySpace je prej hodně návyková věc. Pociťuješ to na sobě?

To rozhodně. Ale nevím, jestli to je návyk, ale určitě je to výborná věc. Navíc mnohem cennější než kolonka friends jsou pro mě komentáře od naprosto neznámejch lidí. Specielně na začátku, kdy The Prostitutes neměli žádný reviews, nikdo nás v Čechách neznal a my měli na MySpace několik desítek nebo stovek feedbacků od lidí z celýho světa. To je úplně super. Ty vole, když ti nějaká holka napíše, že jede z Alabamy do Missouri a EP si nahrála na cédéčko do auta, že teď nám píše z motorestu s tím, že už čtyři sta kilometrů poslouchá dokolečka naše čtyři naše skladby, tak to byl moment, kdy si říkáš: "Ty vole, to je bomba."

Myslíš, že MySpace je samo o sobě schopný udělat kapelu?

Tak už udělalo - Arctic Monkeys. Ale rozhodně to není pupek světa a není to samospasitelný. Je tam teď asi sto pět milionů lidí a prosadit se tam mezi kapelama je víceméně nemožný, ale je to geinální způsob v tom, jak o sobě dávat vědět do míst, kam by se ti to jinak nikdy nepovedlo dostat. Třeba máme kamaráda z Austrálie, s kterým jsme pracovali tady v Praze. Odstěhoval se zpátky do Sydney a jednoho dne nám na MySpace napsal, že večer byl v nějakým baru, kde hrálo to naše EP. Tak se šel zeptat barmanky, co to jako je, a ona: "To jsou The Prostitutes, to jsem si stáhla na MySpace. Dobrý, ne?" A to se ti bez týhle služby nikdy nepovede.

Bavěj tě Arctic Monkeys?

Asi pět písniček.

Hledáš na MySpace?

Hodně, hodně.

Takže scénu sleduješ spíš přes MySpace, než že by sis kupoval Q nebo NME?

Tak já si Q kupuju, NME si tady nekoupíš... Když jsem byl v Londýně, tak jsem to dělal tak, že jsem si každej tejden koupil NME, pak jsem šel do Virgin Store a podle NME jsem nakoupil cédéčka. Ale teď už jsem v Londýně dlouho nebyl a navíc pro mě začíná bejt ta scéna v hlavním proudu vyčerpaná. Zajímavější kapely teď objevím spíš na MySpace nebo Download.com.

Že by šly kytarovky do kopru?

To si nemyslím. Přijde mi zahlcená. Navíc se toho už chytá dost marketing, viz deska Forward Russia, kolem který udělalo NME hroznej hype, ale ta deska není rozhodně tak zajímavá, jako když dělali hype kolem Franz Ferdinand nebo Bloc Party. Na druhou stranu, v osmdesátejch letech existovala ostrovní post-punková scéna, která nebyla tak zajímavá ani mohutná jako je dneska ta nová vlna kytarový muziky, a z týhle scény vylezli třeba Pixies, který vlastně neměli žádný předpoklady uspět, protože se jelo v dlouhovlasým rocku typu Guns N' Roses a Aerosmith. Ale byli to oni, kdo otevřel bránu pro Nirvanu a pro Smashing Pumpkins. Tím chci říct, že jedna věc je nějaká vlna, a druhá naše snaha vytvořit takovej materiál, co tu vlnu přežije. Bude nad ní. To, jestli se to povede nebo ne, je jedna velká otázka.

Co čekáš za vlnu, která přijde po kytarovkách?

Já jenom doufám, že to nebudou flanelový kostkovaný košile, to bych se posral, ty vole.

To jsme dva, jenže pro grunge to vypadá nejnadějnějc.

Já tomu nevěřím.

Třeba by se konečně pořádně chytili kluci z Nickelback.

No právě.

Máš nějaký tajný favority objevený na internetu?

Třeba Ladies Fitness Studio, to mi přijde dobrý, nebo CatPeople, s kterýma budeme hrát v tom Španělsku. Ty jsou model Editors a Interpol, ale baví mě to.

Takže model Joy Division.

Ha ha ha. Těch kapel jsou spousty, ale já to teď prostě nedám dohromady.

Co česká tvorba?

Hodně se mi líbí ten Karziho projekt Trip Fontaine. Jinak nevím. To, zajímavý, co se tady děje, většinou někdo někam napíše. Líběj se mi Strangers a 2nd Floor Boy od Roe-Deer a doufám, že ta druhá deska bude dobrá. Plus Scarlett Johansson In My Dirty Kitchen je super hit od Living Room.

Na pódiu máte sjednocenou image. Razíte britskou módu, ty a Adrian máte většinou obleky. Dobře vypadající obleky. Kde nakupujete?

(smích) To je mix. Strašnej mix. Mix drahýho oblečení s oblečením, co stojí asi dvě padesát.

Myslíš Lukovy kšandy.

Třeba Lukovy kšandy nebo můj oblek, kterej stál celej tolik, co stojí většina mejch triček.

Fakt? Tos kupoval tady?

Tady, tady.

A ten oblek, co má Adrian je jeho nebo tvůj?

Ten je můj.

Klávesy, co má Stevie jsou jeho nebo tvoje?

Ty, co na ně hraje teď, jsou jeho, protože všechny moje už rozbil.

Basa je Marka?

Basa je Marka, už si koupil svojí.

Bicí jsou Luka?

Bicí jsou Luka. Kapela se nám pomalu profesionalizuje. Ale Adrianův mikrofon je pořád můj. (smích)

Ještě než minulej rok napadnul sníh, tak si mi říkal, že máte natočenej videoklip. Vysílali jste ho poprvé před pár tejdnama. Dávali jste si záležet?

No hodně. (smích)

Kdy jste ho natáčeli?

Já už si to nepamatuju, ale myslím, že to bylo na konci října někdy. Nastříhaný to bylo poprvý v listopadu, pak producentka Petra odjela do Argentiny, vrátila se v polovině února, ten klip se přestříhával a pak se čekalo a čekalo a čekalo, až bude volno na onlinu, na postprodukci, aby se to dodělalo. Dělal se tam zvuk, korekce barev a čistil se třeba i ten panák od všech těch spárů, navrtanejch děr a tak.

Příběh k Sunshine si vymejšlel ty s Michalem Nohejlem nebo se podílela celá kapela?

Úplně původní idea vznikla na Žižkově, kde jsme zkoušeli v takovým komplexu zkušeben, kde měli stolní fotbálek, a brácha jednou říká, že by bylo vtipný natočit videoklip s takovouhle figurkou, s těma fotbalistama. Původně to, myslím, bylo míněný na She's A Monster, pak jsme se rozhodli natočit klip pro Sunshine a příběh šel ode mne s Michalem. Prvotní impuls s panákem byl ale bráchův.

Působíš na mě jako šéf Prostitutes, ale Stevie říkal, že role máte jasně rozdělený.

Je fakt, že šéf kapely jsem asi já, i když to nemáme nikde na nástěnce, ale každej má svojí specifickou úlohu, která vyplyne ze situace. Třeba brácha má teď dost zařizování okolo toho turné ve Španělsku, Stevie se stará hodně o web a updatuje všechny naše profily, dával dohromady webový stránky, Mark se stará o peníze a Adrian se hodně angažuje na MySpace. Navíc z povolání Marka a Adriana jasně vyplývá, že dělaj dost grafický práce kolem The Prostitutes.

Takže plakáty a...

Nene, plákáty dělal v minulosti především Adrian, jeden nebo dva jsem dělal já, dva dělal taky Honza Trnka, co nám vlastně designoval webovky, a poslední plakát do Roxy nám dělal Nohejl.

Adrian je malíř a některý ty starý plakáty vypadaly jako by je někdo maloval.

Ale ne, to jsou fotky švihnutý z Google, který on nějak upraví, dá jim typografii a tak. Ale bude mít výstavu.

A on se jmenuje Adrian T. Bell? Co to znamená to T.?

Hele, to nevím, ale asi to bude jméno jeho otce.

Vy jste z toho jeden čas dělali De Bell.

To byl vtip. Aby to znělo jako debil. Ale jemu se to moc nelíbí. (smích)

Španělská tour je vaše aktivita nebo se ozvali sami?

Ty se, myslím, ozvali sami.

Vyjde vám tam i deska, to se povedlo jak?

Tohle by nejlíp věděl právě brácha, kterej to celý zařizoval, ale je to prostě tak, že se ozvali ty CatPeople s tím, že by nabídli výměnný miniturné, a na to se ozvala ta jejich vydavatelská firma, že se jim to líbí. Že by tam Get Me Out Of Here vydali.

Adrian říkal taky něco o zámoří, ale to byl asi trochu fór, ne?

Hele, já myslím, že ani ne. Všechno je to jenom o prachách, protože ty pozvání jsou. Dokonce první pozvání do zahraničí přišlo asi před rokem a čtvrt od nějakejch holek z mexický univerzity, kdy se tam pět set holek nebo studentů dohodlo, že by bylo fajn, kdyby tam na jejich večírek přijeli The Prostitutes. Jenže neměli peníze na zaplacení letenek, takže z toho sešlo. Hraní za Atlantikem je jenom o penězích. Není problém si tam zahrát, problém je se tam dostat.

Lukáš Franz, 5.9.2006