Priessnitz


Snad aby Priessnitz nepřišli o kus svojí pověsti, někdo to zařídíl tak, že se přesně hodinu před zmáčknutím tlačítka REC zatáhla středomořsky azurová obloha, načež se spustil doposud největší liják sezóny, kterej jakoby nevěděl, kdy odejít. Neustále se připomínal, ťukal do okenních tabulek a definitivně na ústup se dal, až když diktafon pípnul naposledy. Divný. Někdo má tu image holt vychytanu...


Nová deska Stereo má oproti starším nahrávkám čistější zvuk. Novým skladbám jakoby chyběl kousek tý starý atmosféry.
To může být producentem, protože Dušan Neuwerth má svůj specifickej sound a taky je takovej známej čistič. (smích) Zbavuje se těch zbytečností.

Objevujou se názory, že Dušanova produkce začíná splývat. Váš zvuk se prý dost podobá třeba Tata/Bojs nebo Kryštof.
Já doufám, že ne teda. (smích) Třeba Kryštof a Tata/Bojs používají daleko víc loopů a takovejch těch věcí s počítačem, což my jsme se snažili vyloučit. Mimo nějakých clicků, co natáčel bubeník. Loop je tam vlastně jenom, když nahrazuje tamburínu, protože v tu chvíli zrovna nebyl nikdo po ruce s tamburínou. A to je tak vlastně všechno. Snažili jsme se, aby tam zůstal ten život, aby to bylo živelný, autentický. Aby tam ten stroj zněl co nejmíň.

Muchowova a Dušanova práce se podle mnohých dostala do stádia, kdy je člověk schopnej na první poslech říct, že to produkovali oni. Nový možnosti všichni teď vidí v Ondrovi Ježkovi. Slyšel si nějaký desky, co má na svědomí?
Jasně. Já mám Ondru rád, jeho kapelu, to, co dělá. I ty jeho produkce se mi líbí. On je takový, jak se to říká, lo-fi. Utváří hlavně ten špinavý zvuk. Ale tady si zrovna nejsem jistej, jestli by to k nám sedělo, protože je to hodně dirty. O něm se říká, že to natáčí dost zběsile, ale umíchá to. On umí míchat, ale to nahrávání je dost divoký a taková loterie. My už jsme kapela, co do nějaký loterie už nechce jít. Víme, s kým se nám dobře dělá – s Honzou jsme hodně dělali, teď s Dušanem, s kterým jsem dělal i v Umakartu a vlastně nás občas i zvučí. Víme, jak pracuje, a tak po určitých zkušenostech se nám už jako nechce jít do neprověřených věcí. Kdybysme s Ondrou zkusili singl nebo něco, tak by to možná bylo fajn, ale nevím, jestli je to naše budoucnost, Ondra Ježek. Každopádně je dobře, že každý má svůj specifický rukopis, a hlavně je dobře, že je z čeho vybírat.

Když si zmínil Umakart. Ovlivnilo tě nějak při nahrávání Sterea působení v tomhle seskupení? Ony jsou si ty kapely v lecčems podobný, mám na mysli hlavně tu náladu. O textech si sám prohlásil, že jsou takový jednodušší.
On i ten sound je takovej jednodušší, protože ty písničky jsem skládal já. (smích) Vznikaly vlastně na tři čtyři akordy a aranžovalo se to a produkovalo všechno až posléze. My už jsme si po minulý desce – po Zeru – řekli, že se vrátíme k tomu starýmu modelu skládání, kdy Péťa přinese základ, někdy melodickou linku, někdy ne a já texty, někdy dodám melodickou linku, někdy ne. To byl systém, který jsme na Zeru porušili, resp. chtěli porušit s tím, jestli se něco stane a vlastně to moc neprospělo věci, protože ty písničky nakonec byly hozený dost od sebe a mně ta deska přijde taková roztříštěná.

Ale dost lidí ji považuje za vrchol Priessnitz.
To je pravda, ale já mám radši, když je deska taková sevřená. Pevně.

Jak se vám vlastně s Petrem pracuje, když jste od sebe těch 500 kilometrů. Změnilo se něco?
Já mám dojem, že ono se nic moc nezměnilo. Nás už stejně nebaví zkoušet. Nebo mě by to nebavilo někde dva a víc dnů v tejdnu zkoušet, jako když jsme začínali. Dřív jsme dělali skoro desku za rok, teď děláme desku co pět let. Prostě každých sto kilometrů je jeden rok. V jádru ale pracujeme pořád stejně – Péťa dodá nějakou náladu, sound a já se snažím pochopit, o čem to asi tak je, abych pak mohl přijít s textama, co k s tím budou sedět pohromadě. Většinou je to jako v pohodě, ale jak už se blíží termín dokončení, tak nám chybí obvykle tak dvě tři písničky. To se buď řeší náhodou, což byla třeba Mimosezóna, že mě to jako fakt napadlo v autě, když jsem to poslouchal z mp3, co mi poslal, anebo že jsem vykradl věci, co jsem připravoval pro Umakart, což byl třeba Out. Ale těch devět písniček bylo připravených tím klasickým způsobem.

Takže nejste ta kapela, která má na konci natočeno dvacet věcí, a vybírá, co by se tam mohlo dát?
To ne. (smích) Ale samozřejmě když se blíží konec – to už bylo i u minulý desky, tak Péťa začne chrlit nápady jeden za druhým, takže mu určitě nějaký tři písničky zbyly, ale já mu říkám, že to neotextuju, ani kdybych se zbláznil. Myslím, že tyhlety nápady zmizí někde ve vesmíru a použije je někdo jinej.

Ještě k tomu Umakartu. Co vlastně ta nová deska?
Tento rok nebude nic určitě, to už jsme i říkali. Honza připravuje desku, my jsme dělali Stereo a bůhvíco. Jako já bych chtěl, protože za prvé máme už asi tři písničky připravené – už když jsme tenkrát hráli koncerty, tak jsme je zkoušeli, a na zvukovkách – a teď já mám asi šest dalších v tý fázi tří akordů a melodický linky, ale jenom u jedný nebo dvou mám texty, takže to je ještě běh na dlouhou trasu a myslím, že asi tak příští rok se na tom začne dělat. Jakože to bude už s textem, protože do tý doby to jinak nemá cenu.

V Umakartu spolupracuješ s nejvytíženějšíma lidma český hudební scény. Je to na nich nějak poznat, že toho oba dělají tolik?
Ten Umakart by měl být vlastně odpočinek pro nás všechny, co tam jsme, protože já se zase zabývám, teda teď se zase začnu zabývat komiksem. Pro mě je to odpočinek, i to vymýšlení těch písniček je takový relax mezi kreslením. Dělá se to tak, že se vezme volno, a jede se buď někam ven na chatu nebo do Kopřivnice se jezdilo. Je to o tom, jestli má někdo čas, a třeba ta minulá deska takhle vznikala dva roky. A myslím, že i takhle bude takhle vznikat. Takže když začneme, dejme tomu, začátkem příštího roku, tak nejdřív na podzim něco vyleze. Ale spíš na podzim dalšího roku. (smích)

S Priessnitz jste vlastně zvolili dost netradiční krok, když jste se rozhodli křtít Stereo doma v Jeseníku. O co vám vlastně šlo? Chtěli jste lidi vytáhnout z Prahy a zbořit tak klišé o té depresivní domovině kapely?
No, to byl taky jeden z důvodů, kdy jsme chtěli lidem ukázat, že je tam taky pěkně, ale samozřejmě, když byl ten koncert, tak byla mlha a pršelo. Zrovna ten jeden nebo dva dny. (smích) Ale proč jsme to vlastně udělali? Koncept celý ty desky vlastně vznikal živelně a Dušana napadlo, že to budeme natáčet prostě ve velkým prostoru, a nejlepší velký prostory jsou velký kulturáky. Jeden z nich byl právě v Kopřivnici, kde se natočily základy, a tak nás napadlo, že se tý myšlenky budeme držet, ale jako udělat nějakej kulturák v Praze? Žádnej neznám, to za prvé, a za druhé mi to jako asociovalo a do sebe zapadalo, že ten jesenickej kulturák by byl fajn. Navíc není úplně škaredej, není sprčenej tím kapitalismem – nejsou tam rozvěšený reklamy a sponzoři, je to takovej čistej prostor, jak kdyby ho právě někdo dodělal v osmdesátých letech. Tak se nám to líbilo i vizuálně i koncepčně, navíc už když jsme tady v Praze dělali Playlist, tak jsme poznávali tváře z Brna a Ostravy, takže jsme si řekli, že když lidi přijedou do Prahy, tak snad přijedou i do Jeseníku. Byla to výzva, která vlastně vyšla. Pomohlo nám hodně lidí z Jeseníku – organizačně, s ubytováním, hodně lidí nám pomohlo kolem zvuku a natáčení toho DVD. Ono je všechno takový, jako když stavíš na vodě, nemáš pořádný peníze, abys všechno zabezpečil, takže je to spíš na tý přátelský úrovni. Přeci jenom v Jeseníku máme ty konexe ještě pořád lepší, než když přijedeš do Prahy a pomalu nikoho tady neznáš. Navíc ty věci kolem toho ubytování a občerstvení jdou mnohem líp dělat na tom malým městě.

Ten natočenej materiál se v tuhle chvíli už upravuje, stříhá nebo někde leží? Já myslím, že zatím leží.
Ale to je zase o těch penězích, takže se čeká na léto, až budou volnější střižny a budou levnější. A vůbec bude víc času, tak se tím probereme, prostříháme, ale stejně to nechceme vydat ještě letos, protože máme před sebou turné a tam k tomu natočíme nějaký bonusy – třeba tady z koncertu v Akropoli a tak. Vydání se chystá někdy na jaro.

Milan Cais z Tata/Bojs je výtvarník, ty jsi výtvarník. Tak mě napadlo, že by ten disk mohl vypadat podobně jako DVD Nanotour.
No, o náš vizuál se stará spíš ta naše výtvarná buňka, což je Tomáš Luňák, Dušan Tománek jako fotograf a Jirka, výtvarník obalu. To je trochu jiná parta, než co dělala Nanotour. Tady budou možná stejný lidi u světel a u zvuku, ale vizuál mají na starosti lidi, co spolupracujou s Escapem a Ecstasy.

Takže to neponese tvůj rukopis.
Nene.

Nebude to nebelovský.
Nene. Ale bude to černobílý.

Takže se budete držet konceptu obalu a internetovejch stránek.
Přesně tak. Jsme si říkali, že třeba ty písničky ze Sterea budou na tom DVD černobílý, a ty ostatní barevný. Různý takovýhle fintičky, který kluci furt vymýšlej.

Čím si vysvětluješ, že většina fanoušků Priessnitz nezkousla tvojí účast v Umakartu?
Jako samozřejmě mi to přijde hloupý, že to nějak odsuzovali, ale na druhou stranu ten vztah mezi Priessnitz a fanouškama je tak intenzivní, že když kolem Umakartu vznikla nějaká fáma ohledně rozpadu Priessnitz, tak se zvedla ta vlna hysterickejch a polohysterickejch reakcí, jak už to v takovýhle chvílích probíhá. (smích) Podle mne to bylo hlavně tou obavou, že Priessnitz končí. Druhou věcí může být třeba to, že sound Umakartu se odlišoval, takže lidem, co jsou na kytary, se tohle uhlazený nemuselo líbit. Navíc je to městštější a vydesignovanější, přičemž Priessnitz jsou spíš o obsahu než o formě.

To mi připomíná tu vlnu nelibosti, která se zvedla, když se poprvé v textech Priessnitz objevilo metro nebo tramvaj.
Jo, to byly podobný reakce.

A taky jste dost pobouřili prodáním skladby Jaro do reklamy. Tady to pořád vůbec lidi těžce nesou, když někdo prodá muziku pro nějakej spot, přitom na Západě je to věc úplně běžná.
Jak už jsem říkal, to může být tím osobním vztahem ke kapele, kdy do ní jakoby patříš. (smích) Ale s tou reklamou. Já jsem v ní angažovanej, takže ji nevnímám nějak negativně, vlastně i naopak to beru jako pomoc kapele. Jak říkáš, na Západě je to běžná praxe, a když nejde o nějaký svinstvo, tak s tím nemám problém. Přitom lidem tady nevadí, že půlka těch mladejch kapel tady vznikla na nějaký soutěži Jima Beama a jiných chlastů, což mě osobně vadí třeba víc než nějakej operátor.

Mě osobně nikdy nepřestanou fascinovat názory typu, že Honza Muchow se zaprodal, když dělal scénickou hudbu Ordinaci v růžový zahradě.
Tomu já moc nerozumím. Já třeba nemám rád muzikály, ale nevadí mi, když tam někdo hraje, zpívá, něco dělá. Vadí mi ta česká produkce a celková nekvalita. To buranství. (smích) Když třeba teď Damon Albarn dělá muzikál, tak se těším, co z toho vyleze. Protože ten cokoliv udělal, mělo to nějakou kvalitu. Jde tu o otázku, kdo to dělá, a jak to dělá. Ne o to, jestli je to seriál, reklama nebo muzikál. To samý, jestli zpívám o tramvajích. Prostě tramvaje existujou a já chci zpívat o věcech, s kterýma se můžu setkat. Nejde zpívat pořád o stromečkách a zvířátkách, protože svět je někde jinde.

Vyčítal ti někdo někdy tvůj odchod do Prahy, což byl právě ten odklon od stromečků a zvířátek? Třeba ty ryze ortodoxní fanoušci.
Od fanoušků jsem se s tím nesetkal, to je spíš záležitost všech těch maloměst. Jednou odejdeš a už jsi Pražák, jsi jinej a tak. To reflektujeme třeba v Aloisovi, co vychází v EXU. Ty postavy jsou prototypy maloměšťáků a lidi tam s tebou zkrátka tak mluví. Třeba z půlky je to sranda, jako „Ty Pražáku zaprodanej!“, ale z druhý půlky to berou vážně. Dřív to ale bývalo ostřejší. Třeba většina mladých lidí z Jeseníku, co znám, dřív nebo později odejde. Do Prahy, do Londýna, ale i dál. To vůbec není na škodu – buď se vrátí, anebo nevrátí. Osobnostně jim to určitě pomůže, protože je to lepší, než zůstat v Jeseníku a tam u piva nadávat, jak to nejde kvůli nedostatku příležitostí.

Změnila tě nějak Praha?
Profesně určitě. Nevím jak dnes, ale my jako mladý kluci jsme měli menší sebevědomí a to velký město ti ho prostě dodá, když se v něm najdeš. Když se ti podaří dělat to, za jakým účelem si tam šel, živíš se tím, co tě baví. To mi hodně pomohlo. Já jsem žil do osmnácti v Jeseníku, pak jsem se sebral a šel na dva roky do Brna. Potom byla vojna. Jeseník mě vlastně začal bavit až potom, když jsem se do něj vrátil po nějaký delší době. Když to spočítám, tak to bylo asi šest let, co jsem byl mimo. Až když jsem pak přijel zpátky, tak mě to oslovilo nějak intenzivně. Já si myslím, že je důležitý vypadnout, protože pak člověk tu dolinu, to údolí vidí jinak, než když tam jsi pořád a koukáš na všechno s podezřením. Jsem ke všemu daleko víc otevřenější a mám daleko tolerantnější pohled na svět, než kdybych byl celou dobu v jedný komunitě, co má určitý názor, a moc se nevychyluje.

Tři knihy s příběhy Aloise Nebela jsou maximum? Zbudou mu už jen ty stripový verze v EXU?
Ne, to ne. Já jsem si to teď nějak sumíroval v hlavě...

Ono by možná stálo za to vydat ty EXOVÝ stripy knižně, až jich bude dost.
Jasně. Já to mám trochu jako s těma Rychlejma Šípama, na kterejch jsem vyrostl. Nejdřív byly Stínadla, což byla ta temná stránka toho komiksu, a pak byly ty obyčejný - sebraný, který vycházely v Junáku. To bysme pak taky chtěli vydat jako knihu, až toho bude sto. To je někdy příští rok. A co se týče těch samotných booků – graphic novels, tak tam bysme to chtěli směřovat trochu jiným směrem. Zatím to máme jenom v hlavách a v nějakým náčrtu, ale měl by to bejt model podobnej Americe, kde máš různý superhrdiny, jejichž série má třeba už dvacátý díl, a nikoho z těch tvůrců to nebaví, a tak si chtěj odpočinout. To znamená, že jedou dál, ale zaměřují se na něco jinýho, víc na tu ulici – co novýho v cukrárně, jak jde obyčejnej život. Takže mi uděláme čtvrtej, pátej, desátej aloisovskej díl, ale objeví se tam příhody někoho jinýho. A Alois s Květou se tam jenom mihnou. Jinak vizuál a celý to ztvárnění by mělo zůstat dost podobný. Já osobně bych chtěl udělat duchařský příběh. Čistou duchařinu jako žánrovku. Horor.

Vyřešila se vůbec nějak kauza „Petr Fiala v Ladí Neladí“? Nebo to prostě vyšumělo?
To vyšumělo. Tam šlo o to, že my jsem se tam trochu cákli – to za prvé. A za druhý – tam se natáčí dvě nebo tři hodiny a nakonec se vystřihnou věci, co jsou vytržený z kontextu. On nám tvrdil, že každá kapela hraje proto, aby se dostala do rádia. To je prý takový nejvíc, co jí může potkat. Pak jsi teprve spokojenej. Proto se každej snaží dělat zvukově čistý desky. My jsme se mu snažili vysvětlit, že my chceme dělat taky kvalitní desky, ale ne s tím, aby se to mohlo hrát v rádiu. My ty rádia tady známe, víme, jak fungujou, a proto je nám jasný, že to nespolknou. Nejenom kvůli nekvalitnímu zvuku, ale taky pro náš sound, můj zpěv a podobně. A on to prostě nebyl s to pochopit, protože má pohled takovej, že když je hrajou, tak to je to nejlepší, co je mohlo potkat. Jako když tě hrajou v rádiu, máš víc koncertů, chodí na tebe víc lidí, ale my se nechceme nějak přizpůsobovat. Udělali jsme to jednou, když jsme dostali sponzorský dar, a natočili singl Zlatý déšť. Ten se nám v rádiích docela podařilo uplatnit, takže víme, že to jde. Taky jsme si ale dokázali, že to není naše cesta. Tu písničku jsme hráli na koncertech celkem dvakrát, protože nás nebaví.

To už si vlastně druhej, co mi tohle o Ladí říká. michal nanoru mi povídal, že si ho tam vždycky pozvou, tři hodiny ho prudí, on se nechá vytočit a oni to nakonec nastříhaj tak, aby byl za největší zlo.
Za největší zlo a Fiala tam vypadá jako frajer, co srovná pankáče do latě, a ani přitom nemrkne. Ve střižně se daj zkrátka dají dělat kouzla a já po týhle akci říkal, že už jenom a jedině do přímých přenosů. Tam je to fér hra. Jsi sice nervóznější, když vidíš, jak na tebe míří kamera, a jede to na živo, ale aspoň je to na férovku.

Čím jste si vlastně nanora získali? Jeden čas jste byla kapela bez práva na existenci a teď k sobě máte hodně blízko. Umakart Revival, Escape Family... Tak tenkrát to bylo z toho, že Zero mělo až překvapivě kladný kritiky, podle mne až moc, a on se od toho možná chtěl odlišit. Jinak postavit. On rád šokuje. Navíc nanoru slyšel, mám dojem, jenom tu remixovou desku. Jinak já jsem taky ale dospěl k názoru, že Zero je zbytečně hodná na náš styl, jako by to byl trochu ústupek. Ale ten prvnotní impuls bylo právě Ladí, kdy nás viděl na živo. A Priessnitz jsou hlavně o tom živým hraní. Takže tam jsem si všimnul, jak kejvá patkou, a možná i přichází naší muzice na chuť. My nejsme kapela, kterou si zamiluješ hned – buď s tím dlouho zápasíš, nebo to odpálkuješ a nikdy už se k tomu nevrátíš. Když se zajímáš, časem ti dojde, o čem to je, ale my jsme takový nevstřícní. Navíc jsme venkovánci, texty máme docela poetický, takže pro městskýho intelektuála typu nanoru to muselo bejt něco jako červenej hadr pro bejka.

Myslíš, že člověk musí na hudbu Priessnitz nějak dospět, dostat se do nějakýho stádia?
Nevím, jestli jde o dospívání. Spíš přijde moment, kdy se to v člověku zlomí. Taky mám kapely, který jsem nemusel, a dneska je mám rád. Ale můžeš udělat vstřícnou desku, trendovou, hezky ji zabalit, můžeš udělat cokoliv, ale my prakticky hrajeme pořád stejně. Akorát se snažíme dělat něco líp, já třeba intonovat. V jádru je ale ten sound pořád stejnej vlastně už od toho devadesátýho roku. Což teda beru jako devizu, protože jsme rozeznatelný. Nesnažili jsme se vozit po nějaký trendy vlně. Hledáme, hledáme, ale když teď letí loopy, tak my je tam kvůli tomu dávat nebudeme.

Slovo "trendy" se teď používá hlavně ve spojitosti s kytarovkářskou vlnou. Máš nějakou hodně oblíbenou partu vyjma Bloc Party, o nichž už si to někde říkal nebo psal?
Já jich mám spoustu, protože tenhle aktuální trend se mi hodně líbí. Objevilo se tu totiž spousta zajímavých věcí. Třeba The Strokes, ty jsou vynikající, Bloc Party, Franz Ferdinand, ten americkej model The White Stripes, co jde spíš do blues než do kytarovek, a furt objevuješ nový a nový. Ale třeba ty Arctic Monkeys mi přijdou hodně přeceněný, tam mě u tý party nic neoslovilo. Pamatuju si, že nejvíc mě Británie oslovila tenkrát, když sem Ecstasy přivezla British Sea Power. Jak jsem je viděl na živo, tak si řikám: „Kurva, to je fakt něco novýho.“ Prostě taková věc, co zažiješ jednou za čas. To se mi stalo jako malýmu klukovi na koncertu Pražskýho výběru v ´82. Jsem se pak hned ostříhal, pořídil si tenkou šlajfku a byl jsem novovlňák jak víno. Pak se mi to stalo třeba s Nirvanou. U těch novejch kytarovek se mi líbí ten jejich nadhled. Že si z toho uměj udělat prdel – ty jejich oblečky, tanečky, sóla – takže je to nejenom k pokoukání, ale člověk se u toho i dobře baví, protože se tam objevuje dost velká kvalitu.

Sleduješ to hodně? Ono je docela těžký se v tom orientovat, když každej tejden ti to vyhodí pět novejch kytarovek.
Přesně tak. Ale hodně? Spíš příležitostně. Když jsem třeba u vás na serveru, tak se prokliknu na jejich stránky, něco si pustím a občas mě něco zaujme. Teď se mi hodně líbí takový Hot Chip a The Arcade Fire. Od těch už jsem viděl dva nebo tři klipy a líbilo se mi, že do toho šli naplno. To mám u toho mládí rád. Pak se mi hodně líbí ty švédský partičky.

Jako The Hives?
Přesně. Švédy poznáš, oni mají image vždycky trochu přetaženou.

No, The Hives hodili ten retro-punk hodně do absurdna.
Přesně. A tam se pak ještě objevily partičky jako The (International) Noise Conspiracy a takovýhle ty party. Včera jsem viděl zase nějakou – The Concretes. To se mi taky líbilo hodně – vizuálně i hudebně. Chvílema to bylo jako ABBA. Právě ten nadhled těch mladejch kapel, co dbají na ten vizuál, na image, se bavíš. Není to žádný takový „My jsem ty pravdaři, my vám to tady nasázíme a vy se z toho poserte.“ Ale samozřejmě třeba Pixies a ta scéna kolem nich je skvělá dodneška, baví mě to moc, ale je to až ďábelský. Cítíš tam úplně jiný vlny než u těch nových kapel, který si jako víc hrajou. U těch Pixies jsou texty a všechno takový, že tam cítíš toho čerta.

Baví tě nějaká mladá česká kapela z týhle image řešící scény? Roe-Deer, Southpaw?
Roe-Deer i Southpaw mě svým způsobem baví, ale ještě jim tam něco chybí, i když to je možná jenom otázka času, než si to jako sedne. Ty kluci přeci jenom nejsou tak dlouho spolu, ty Roe-Deer se furt nějak měnili. Ale jdou do toho ostře, ty patky maj správně nastavený a maj z toho prdel. Neberou se nějak vážně, takže když to teď chytne dobrej producent, tak by to mohla být zábavná parta, která si nedělá starosti z toho, že vypadá jakoby odjinud.

Přijde ti třeba něco u nás přeceněný? Nejenom z těch mladejch, myslím teď celkově. Kritikou i lidma.
Třeba Divokej Bill a tyhle hospodský party, to mě fakt nebaví.

Víš o nějaký kapele, která se samotným dělání hudby uživí? Třeba Tata/Bojs někde říkali, že když se jim tour podaří, tak končej asi padesát tisíc v mínusu.
Tak oni to trochu přeháněj s tou vizuální věcí. (smích) Ale jinak nevím o nikom, kdo by se uživil. O nikom ze scény, kterou sleduju, nevím, že by to zvládal bez toho, aniž by měl nějakou vedlejší aktivitu.

Je zajímavý, kolik hudebníků dělá v reklamě. Textaři textujou...
Přesně tak. Vlastně všichni lidi od kumštu dělaj reklamu. Filmaři točej, malíři malujou v reklamě, hudebníci skládaj hudbu do reklamy... Tak jako bohužel, protože pokud chceš žít na volný noze, musíš na tohle přistoupit. Většina mých známých je právě na volný noze, ale neuživí se jenom tím, že hrajou, že mají jednu kapelu.

Aloise kreslíš doma v nějakým Adobe?
Já kreslím normálně pérovku a pak to zpracovávám ve Photoshopu. Takže vlastně Adobe.

A kolik času strávíš třeba nad tím stripem do EXu?

Den.

Nakrelíš, naskenuješ a upravuješ?
Lidi si asi myslí, že to dělám kompletně celý na počítači. Přes tablet a tak, ale na to nemám. Nechci to prozrazovat, prostě dělám pérovku, kdy to naskicuju, obtáhnu. Potom přijde sken a následná doúprava, kdy vylejvám hodně černý. (smích) Ještě to protáhnu jedním programem, co zušlechtí kresbu a je to hotový.

Okruhy, kolem nichž se Aloisovy stripy točej, vznikají jak a s jakým předstihem?
Někdy děláme třeba čtyři díly dopředu, protože někdo někam odjíždí. Většinou se tvoří tak týden předem. Přemýšlíme třeba nad tím, co bude za svátky, teď zrovna máme nápad „situace před výplatou“. My to známe, víme, jak to tam chodí, vymyslíme nějakou historku a Jarin to nakonec zpracuje do finální podoby. Pošle mi to a já ilustruju. Náměty vymýšlíme spolu...

Přes internet...
Přes internet, v kavárně, po telefonu. Jak je čas, jak se vidíme.

Kromě reklamy a komiksů si dělal taky storyboardy. Ještě to pokračuje?
To jsem dělal hlavně Davidovi. Samotáři byli takovej začátek, kdy jsem to kreslil jakoby celý, ale pak nám došlo, že je to zbytečný. Jde hlavně o ty drahý scény, aby si to ten režisér dal do kupy předem a dopředu zhruba věděl, jak to bude vypadat. Někdy vznikne těch obrázků pět set, jindy padesát. Ale dělal jsem i americký věci, třeba Dunu a různý blbosti. Jinak už jsem dlouho storyboard nekreslil. Čeští režiséři to totiž moc nepoužívají, nebo o tom nevím, a Američani už přijedou s hotovým storyboardem.

Kolik ti zabrali celý Samotáři?
Nešlo tam o precizní kresbu, takže ten měsíc jsem tomu dal.

Nakonec to snad mělo vyjít jako komiks...
Mělo, mělo. Já jsem to pak překresloval do normální podoby, ale celý se to nějak zdržovalo, nevědělo se, kdo má na co práva, bylo to na dlouhý lokte a já osobně už jsem chtěl začít dělat něco pořádně, takže se to nedotáhlo do konce. Petra Zelenku to mrzelo, mě svým způsobem taky, ale já jsem se, to se přiznám, v tý době ještě necejtil, abych to publikoval. Nebyl jsem si jistej v kramflecích.

Takže je to někde v šuplíku?
Je to v šuplíku a myslím, že je to i na DVD Samotářů jako bonus, když se proklikáš nějakou hrou. Je tam jedna kapitola jako ukázka, jak to mělo vypadat.

Tour ke Stereu pojedete na podzim. Příhodný roční období pro Priessnitz?
(smích) Jasně. Navíc teď, když je pozdní jaro, už do klubů moc lidí nechodí. Taky doufáme, že si to lidi do podzimu naposlouchají a nám se ty písničky pak budou hrát líp, než když je hraješ jako úplně nový věci, protože z lidí cejtíš ostych a navíc ho máš i ty.

Už víte, co bude další singl?
Tak my sázíme na Stereo.

A co videoklip ke Střepům?
Ten teď jedeme točit do Jeseníku s Tomášem Luňákem. Mělo by to bejt takový nekompromisní. Vezmeme dvě auta, jedno s anglickým řízením, a bude to točený jako pohled borce, jak jede autem a pozoruje zvířátka kolem. Jestli se nám teda podaří natočit nějaký srnky a zajíce. Temnej, černobílej klip, kdy projíždíš krajinou a vidíš ty přejetý zvířata...

Optimistickej.
Vždycky když jedeš do Jeseníku, vidíš spoustu zvířat, ale já mám strach, že až budeme natáčet, tak je neuvidíme. Jo, jestli tě to zajímá, tak námět dodal michal nanoru.

Lukáš Franz, 28.6.2006