Dresden Dolls



Dresden Dolls: Kapela co vás nepochopí

Dresden Dolls nehladí, ale možná objevíte zalíbení v tom, jak se pod náporem jejich hudby rozkládáte na atomy a drásavě zpytujete své činy. Jako kdybyste se denně odličovali skelnou vatou. Jako kdybyste denně nabírali na lžičku své vykoupení. Jako kdybyste denně opakovali tu stejnou chybu. Než vyndáte cédéčko z přehrávače a přeladíte na letní festivalovou vlnu, přečtěte si záznam rozhovoru s Brianem Viglionem v předvečer jejich druhého pražského koncertu.

Jaké je počasí ve Francii ?
Zamračený. (později během rozhovoru se ukáže, že Brian má pěknou rýmu)

Briane, věříš, že Santa Claus existuje?
Jasně! Věřím, že duch Santa Clause opravdu existuje. Každý den je požehnáním toho předešlého. Každý den má tak potenciál stát se vánočním

Líbí se Ti parodie na váš song “Coin Operted Boy“, video s názvem Beer Activated Girl?
Je to dobrý, viděl jsem to a líbilo se mi to.

Je pravda, že když to Amanda viděla, smíchy se počůrala?
No, to je pravda.

Víš, mýho kamaráda to zajímalo a chtěl, abych se na to zeptala…
Jo, to je v pohodě.

Jaký vliv na vás má neustálé cestování?
Cestování chápu jako užitečnou a vzrušující záležitost, která může být pro umělce velmi inspirativní. Můžeš tak to, co děláš, konfrontovat s ostatními lidmi. Když jsme začínali, domnívali jsme se, že nám budou rozumět hlavně lidi ve městech nebo jenom Evropani. Nakonec se ukázalo, že je jedno, kde hraješ, jestli v menších klubech nebo na festivalech. Hudba stírá vzdálenosti a dokáže lidi vzrušit všude. Její síla je obrovská. Být stále na cestách je zároveň úplně jiný životní styl, někdy taky hodně složitý, když to srovnáš s normálním životem. Prožíváš všechny možné situace, jsi v pohodě, naštvaný, nemocný nebo zmatený - a pořád jsi na šňůře. Na jednu stranu to může být hodně pěkné, na druhou stranu taky dost vyčerpávající a otravné.

V Německu jste poprvé hráli roce 2004. Nemůžu se nezeptat na váš loňský drážďanský koncert...
Bylo to úžasný. Jo, bylo to skvělý. Několik hodin před koncertem jsme se jen procházeli po městě a nasávali atmosféru. Ne dost dlouho na to, abychom viděli všechno, ale alespoň jsme to tam mohli lépe poznat a trochu si popovídat s lidma. Lidi v Drážďanech byli nadšený, že tam hrajeme, bylo to hodně vnímavý publikum. Na koncertě měli nápisy typu “Vítejte doma v Drážďanech“ a tak. Myslím, že tam proběhla taková zamýšlená náhoda mezi tím, co děláme, jak to děláme a názvem, pod kterým to děláme.

Jaká byla vaše očekávání, myslím, čekali jste v Drážďanech nebo v Německu vůbec jiné publikum než obvykle?
Nečekal jsem, že to bude tak silné. Začínali jsme po Státech, v menších klubech a byli jsme velmi překvapeni z přijetí, jakého se nám dostalo. Podobně tomu bylo i minulý rok v Evropě. Je neuvěřitelně vzrušující vidět, jak na lidi hudba působí, jak ji vnímají.

Můžeš nějakým způsobem porovnat americké a evropské publikum?
No tak to je docela zvláštní... Ve skutečnosti totiž rozdíly mezi kontinenty nejsou tak velké, jako rozdíly mezi jednotlivými zeměmi nebo městy. Teda takhle, když hraješ v Praze nebo v Berlíně, neliší se to moc od New Yorku, L. A., Paříže nebo Londýna. Rozdíl ale je, když hraješ v malým městě někde uprostřed Spojených států, to je jiný než třeba v Berlíně. Tam, kde jsou lidi řekl bych více místní, reagují od prvního momentu, protože v menších městech je koncert vždycky událostí. Na rozdíl od velkých měst, kde je toho vždycky dost na výběr.

Dresden Dolls jsou známí tím, že spolupracují se svými fanoušky. Ti se podíleli i na designu vašeho druhého alba. Jak to šlo?
Naši fanoušci se opravdu zapojují, často nám něco vytvářejí, a tak nás napadlo, že design alba by mohli dělat oni. Vypadalo to jako perfektní způsob spolupráce. Myslím esteticky.

S Amandou působíte jako silná dvojka. Během hraní se soustředíte hlavně na hudbu a na sebe. Jako kdyby mezi vámi proudila nějaká silná energie.
Tak to určitě je. To byla asi nejzajímavější věc, když jsme spolu jako kapela začínali. Uvědomit si, jak spolu budeme pracovat a jak využít talent každého z nás. Hodně věcí jsme se museli naučit: jak spolupracovat s labelem, věci ohledně vydání desky, jak spolu vycházet...

Myslíš si, že nějaká forma sexuálního napětí může být pro tvorbu přínosná?
Myslím si, že určitě. Ale je to dost individuální. Sexuální napětí také může být dost kontraproduktivní. V našem případě bylo ale rozhodně prospěšné.

Vypadáte jako velmi nezávislí lidé, kteří přesně vědí, co dělají a proč. Bylo vaším hlavním záměrem lidi provokovat?
Nejdříve určitě ano. Rozhodli jsme se začít hrát, protože nás k tomu vedlo silné přesvědčení. Taky jsme si uvědomili, jaké to je, když v životě děláš, co opravdu chceš. K tomu se taky snažíme inspirovat naše fanoušky, aby dělali to, co je pro ně podstatné.

Můžeš mi popsat začátky Dresden Dolls ? Bylo pro vás obtížné se v hudebním průmyslu prosadit?
Bylo to velmi obtížné. Když jsme poprvé začali mluvit s lidmi, jako jsou manažeři nebo zástupci labelů, každý nám říkal: "Vy jste moc takový a takový...“ Lidi nerozuměli tomu, co děláme, a nechtěli s námi spolupracovat. To bylo někdy mezi roky 2001 a 2002, kdy začaly kapely jako The Strokes nebo The White Stripes. Nikdo prostě nevěděl, co s náma. Pak jsme potkali lidi z Roadrunner Records, což je metalový label. A ti nám řekli, že jim je jedno, jestli hrajeme metal nebo ne. Prostě se jim líbila naše hudba a chtěli nám pomoct předat ji lidem. A přesně to jsme potřebovali. Nepotřebovali jsme label, který by byl cool nebo měl silnou marketingovou strategii. Jediný, co jsme chtěli, bylo starat se o hudbu.

Zmínil jsi kapely jako The Strokes a White Stripes. Co si vlastně myslíš o celé znovuobjevené kytarové éře?

Není ti přesně ten styl hudby, který bych poslouchal, ale je stále hezké vidět lidi, kteří jsou ceněni za to, že hrají rock n roll. V tomhle světě mají místo všechny možné styly. Nicméně jedna z nejzajímavějších věci, které jsme na cestách objevili, je velké množství kapel, které neznějí, jako nikdo jiný, jako nic jiného, co jsme znali před tím. A to je přesně ten druh hudby, který mě baví.

Co vlastně posloucháš?
V poslední době poslouchám hodně klasické hudby a taky dost jazzu, heavy metalu a punku. Vlastně všechno.

Jak moc jsou vaše texty autobiografické? Na kolik se do nich promítá váš osobní život?
Nemyslím si, že by do nich Amanda psala stejné věci, jako třeba do svého webového deníku. Je to prostě o věcech, které se stávají. O sdělování zkušeností. V tom je Amanda hodně expresivní. Já se spíše vyjadřuji hraním na bubny.

Jaký je vlastně koncept celého punk kabaretu?
Je to vlastně stejné jako idea svobody: být sám sebou a inspirovat ostatní lidi. Má to být prostě show se všemi efekty, místo pro lidi. Nezáleží na tom, co říkají a odkud přicházejí.

Chcete tím položit základy vlastního hnutí?
Ne, nemá to být nic takového. Chceme pouze, aby lidé mohli vyjádřit svoje názory. Neměla by to být hudba pouze pro fanoušky punku, měla by to být hudba pro každého.

S jakým interpretem nebo kapelou byste si nejraději zahráli?
S Tomem Waitsem.

S Tomem Waitsem? To je váš sen?
Ne, to není sen. Byla by to pro nás velká a mimořádná pocta. Myslím si, že je to bezesporu inspirativní osobnost.

A jinak sníš hodně?
Oou. Myslím, že dost. Ale ve skutečnosti jsem hodně praktický člověk. Snažím se ale dívat na věci z té lepší stránky a zároveň si užívat to, co právě prožívám. To je myslím to, co mi v životě nejvíc pomáhá. Jako dítě jsem nikdy nebyl snílkem, vždycky jsem byl víc tady.

kristýna kaucká & Francois, 4.5.2006