Ohm Square

ohmm.jpg

Schizohm

Na závěrečné party druhého Fresh Film Festu v karlovarských Lázních I. hráli chlapci z Rádia 1 kolem páté ráno pěkný prasárny. A taky Petal od Wubble-U. Fresh už nebyl nikdo, ale tenhle track, no, pořád to tam bylo. I po těch dvanácti letech od vydání a devíti od doby, co představoval taneční hudbu v znamenité (ve smyslu: signifikantní) scéně filmu Šeptej. Ten track a to, co bylo potom, značně znamenal (ve smyslu: předznamenal, zaznamenal, označuje a význačný). Charlotte pak umocnila Ohm Square, kteří na jaře vydali desku. Tak dokonale uhlazenou, že všechny emoce a rozpory nechali na příjemcích. Diskuze byly žhavé a vášnivé. Teď jedou Ohms turné a Charlie vydává desku s projektem, kde je tak trochu v pytli. Každopádně, Charlie je vždycky na několika místech najednou.

Čili sedíme v lokálu a Charlottina kamarádka Gayle nás právě nechává o samotě, v klidu a pokoji.

Vidělas reklamu na jedno české pivo, kde…
Bob a Dave? Já a ta holka, která právě odešla, Gayle, jsme ty hlasy v pozadí. Vůbec se nedívám na televizi, takže jsem to viděla jenom ve studiu, ale Gayle říkala, že tam nejsme skoro slyšet. Ty dvě tlachající babičky, to jsme my. V jedné verzi s nimi dělám interview v klubu, to je taky můj hlas. Je to dobrej nápad. Vsadím se, že Čechům to přijde dost vtipný. Bob a Dave jsou teď hvězdy… Mám kamarádku, která má tři malá koťátka, dvě se jmenují Bob a Dave. Dave! Dovedeš si představit kočku, která se jmenuje Dave? (volá na kočku) Dave! Dave! Znala jsem někoho, jehož pes se jmenoval Dave. Divný jméno pro psa… Představ si jak běhá po parku a volá Davide! Davidééé! Prostě bizarní.

Jako kdybys hledala ztracenýho muže… Což mi připomíná texty na Love Classics. Některá místa se mi tam dost líbí. Jak píšeš?
Nikdy jsem nebyla básník, ráda bych byla – ah, spousta nápadů, podívej napsala jsem celý text, udělejme k němu hudbu! To bych ráda v budoucnu. Musím mít nějaký pocit z hudby a pak navázat melodii a od ní mě začnou napadat nějaká slova a začnu to stavět na nich. Je to o prvním pocitu, jamu - řeknu si jaká je nálada písničky. Není to vyprávění příběhu od začátku, ale spíš předělání písně do příběhu, dotvoření Melodie, hudba a pocit z ní jsou mi jako způsob vyjadřování přirozenější - spíš než slova. A hlas, ať už zpívá smysluplná slova nebo ne. Občas je pro mě pracovat se slovy těžké. Když jsem byla malá neříkala jsem si, Ah, já chci být spisovatel, chci říct lidem tolik věcí… Jsem spíš člověk akce než slov. A občas se ve slovech trochu ztrácím, věřil bys tomu, furt mluvím nějaký nesmysly, vtipkuju, ale když dojde na vážný, smysluplný věci, nebo vyjadřování svých pocitů, není to vždycky tak jednoduchý. Ale pracuju na tom. Trávím na tom noci. A někdy víc funguje tlachání v klubu než vysedávání doma s tužkou a papírem. Někdo řekne něco vtipnýho a ty uděláš vtip… Dneska se snažím to zachytit.

Vytáhneš zápisník…
Přesně. Protože nejlepší místa v písních jsou ta, kde se odrazí zábava skutečného života. Snažím se teď psát o opravdových věcech. Předtím jsme s Ohms psali spíš takový surreálný věci.

Taky jsem si poznamenával, ale lidi se na to dívaj dost divně.
Vím, ale já mám výmluvu, dělám to pro texty. Ale pak po tobě chtěj kredit, že to napsali. Tak to musíš udělat tajně na záchodě!

Každopádně ses přes ty tři tvrdohlavé nakonec prodrala trochu dopředu. Dali ti víc prostoru.
Je to zajímavý, protože já jsem hlas kapely. Zpívám vlastní nápady a hodně to řešíme a snažím se dostat z nich nějaké pocity, ale v základě to je moje práce, být sama sebou, dost těžko můžu zpívat pocity někoho jiného. Ale asi bych mohla, kdyby mi s tím pomohli, ale jelikož jsem jediná britsky mluvící osoba v kapele… Samozřejmě, že mluví, ale nepíšou texty v angličtině snadno. V angličtině napíšou tak akorát klávesový linky… Pro mě je to někdy těžký, protože v jiných kapelách máš většinou hlavní postavu, která třeba zpívá, ale taky bere nápady a názory od druhých a píše to jako za kapelu. O tom by kapela měla být. Ale tady jsem za to zodpovědná jen já, musela jsem. To je součást mého údělu v Ohm Square.

Jistě, ale i mimo texty ti udělali víc prostoru.
Jo, to určitě chtěli, chtěli to pro mě udělat. Ale pořád tam je spousta věcí, který bych udělala nějak, ale dopadly jinak, protože jsme kapela – demokratická kapela - a není to moje sólová deska, to v žádném případě. A fakt mě baví s nima dělat, fakt, ale nadešel čas abych byla sama sebou a dělal si svoje vlastní.

Sólo?
Vskutku. Moc bych chtěla. Musí to být. Je to příští stanice. Ale vlastně není, protože je vždycky tolik věcí, které je třeba udělat, dodělat, než můžu začít se svou vlastní, sama se sebou. Na sebe má člověk vždycky nejmíň času, to se vždycky odloží. Pořád to chci, ale neustále na mě nalétávají zajímavé příležitosti, takže je chci dělat, ale jednou už si musím říct stop a dodělat svoji desku. Je na cestě a již brzy ve vašich kinech.

Jak bude vypadat?
To je zatím zahaleno tajemstvím i pro mě.

Tak zkus…
Ach, mám ráda tolik hudebních stylů! Někdy si řikám, že jsem spíš hudební herečka, než zpěvačka. Ne herečka v pravém slova smyslu, i když to se občas taky snažím. Setkávám se se zpěváky a ti mají jeden způsob zpěvu, ale dělají to tak dobře, jsou to opravdoví zpěváci. Možná je to nuda, ale ne, když jsou v tom dobří. Ale mě baví nasazovat si různé hlavy a stávat se různými lidmi a zpívat různými hlasy. Takže pro mě je to vždycky záhada, co se stane, jak to bude vypadat. Jsem směs všech osobností, zmatená osoba. Schizofrenik. Mě baví, čas od času se stát někým jiným. Ale myslím, že lidi to občas děsí…

Budeš to všechno dělat sama? Jan2 mi říkal, že už bys toho byla schopná.
Jo, ale nemám dost zkušeností jako producent, se vším tím vybavením. Asi budu potřebovat nějaké chytré lidi kolem.

Jako?
To je ta otázka, zatím jsem se nerozhodla. Zatím začínám. Pro mě je důležité, že mám teď doma počítač, klávesy, mikrofon a sluchátka… a židli. A pivo. Všechno co potřebuju. Takže začnu psát nějaké jednoduché melodie a uvidím, co z toho bude. Z toho se pak uvidí, kdo by byl vhodný k oslovení. Chci si to produkovat sama, ale za asistence nějakých chytrých mozků. Ale sólo album pro mě znamená být zapojena do celého procesu, od začátku do konce, ne že pro mě někdo napíše nějaké tracky a já to zazpívám. Smíchat to svýma ušima, ale prsty někoho jiného. Protože třeba to Ohm album, které jsme nakonec míchali v Sonu možná nedopadlo zrovna tak jak bych to udělala já. Což je věc, kterou musíš respektovat, pokud jsi v kapele, respektovat jiné pohledy.

Chápu, že je to těžké - kapela čtyř všehoschopných producentů-osobností. Je to taky logický důvod, proč jste se na tak dlouho rozešli po druhém albu a sešli se až starší a víc v klidu, ochotní ke kompromisům. Ale ty pořád nezníš zrovna nadšeně.
Nenene, zní to tak? Abych byla upřímná, nikdy nejsem na 100% spokojená. Jsem perfekcionistka, ale to mě právě nutí dělat lepší a lepší hudbu, psát víc básní, dělat vlastní věci. Co se týče Ohms, je to jaké je. Jsem s tím srovnaná. Mohlo to být milión jiných věcí vzhledem k tomu jak a jak dlouho jsme to dělali – pomalu, ve čtyřech studiích. To je výsledek, a jsem docela spokojená, ale vždycky to mohlo být jiné. To nezní moc spokojeně, co? To je hrozný. Ne, poučili jsme se a proto se těšíme na další album, všichni chceme tu velkou zkušenost využít co nejdřív a doufáme, že další album bude mnohem silnější a budeme schopni ho udělat mnohem rychleji. Co se týče mého materiálu, předpokládám, že možná něco udělám s Janem2, když se mu bude chtít. Dělali jsme na hodně věcech spolu mimo Ohm, je skvělý producent. A další třeba Felix Laband, znáš ho?

Jo, váš jihoafrický suvenýr, z Global Connection, celosvětové hudebnické družby. To už je taky pěkně dávno.
Jo. Je fakt cool chlápek a má to hudebně dost podobně jako já. Nemluvila jsem s ním věky, je trochu blázen – nejsme snad všichni? -, nevím co teď dělá. Slyšela jsem, že právě vydal album na nějakém cool labelu. Pokud se mi podaří ho sehnat, doufám, že by pro mě něco udělal.

Jedete velké turné.
Vzhledem k tomu, že turné, která jsme tu jeli dřív vlastně neexistovala, tak je velké. Těšíme se. Nikdy jsme moc nehráli, a teď se snažíme to dělat jinak. Trocha promotion a trocha zábavy.

Máte teď kytary, velkou kapelu. Jsou kytary i tvoje kořeny?
Jo, i já jsem vyrůstala s normálníma kapela se skutečnejma nástrojema, ne jen elektronikou.

Jako?
Spousta, počkej. Já jsem dítě 80. let, takže… Paul Young.

Paul Young?!!
Milovávala jsem Paula Younga. Znáš Paula Younga?

Bohužel.
Tak bacha, to neřikej! Paul Young je můj člověk. Ale to jsem byla fakt malá, devět třeba. Album No Parlez. To mi učarovalo, i další, The Secret of Association. A potom, třeba ve dvanácti to byla Kate Bush. A pořád je. Hounds Of Love musí být moje no.1 album všech dob.

Kate Bush je tajemná persóna. Odkazuje se na ní JP Muchow i Coldplay. Moc nevim proč, jsem jiná generace.
Je skvěle divná, má úchvatný hlas, fakt výraznej. A je trochu šílená. Není to jen další popinka. Žila v popovém světě ale proto, že byla excentrický blázen. Se skvělým hlasem. Možná proto odešla ze zraku veřejnosti, protože byla příliš divná. A The The. Jejich zpěvák Matt Johnson pro mě byl vždycky právě víc než zpěvák, spíš postava s výrazným charakterem a skvělými texty. Zajímalo by mě, co dělá. Pak jsme měla gotické období, tak v patnácti. Nedávno jsem po hodně dlouhé době slyšela Kiss me Kiss me Kiss me od Cure. Třída! Další třeba Talking Heads, Talk Talk, Michael Jackson, Sade... příliš skvělých umělců, abych je mohla vyjmenovat. Co se stalo? Kde všichni jsou?

A kde jsou Wubble-U?
Frontman Dave Coker žije v Bankoku, má kapelu Futon. A teď s nimi hraje bubeník od Suede.

Big in Bangkok.
Yeah! Chtěla jsem je přivézt do Roxy, ale kdo ví. Kam budeme chodit?

Clubbing’s over, babe. Není tu středně velký zabydlený prostor. Akropolis je jiná, Mecca ztratila sama sebe, Abaton daleko.
Ah, to jste vy líný Češi. Všechno máte vždycky až na prahu, až u čumáku, jako Roxy v centru.

Jo, vy v Londýně totiž cestujete přes celý Londýn.
Ano, my v Londýně cestujeme přes celý Londýn, z jihu na sever, přes řeku, abychom viděli koncert, samozřejmě.

Jo, ale to jsi byla mladá a nerozmazlená.
Pořád jsem. Ah, asi jo. A v Londýně jsi na dlouhý vzdálenosti zvyklý. Ale asi to bylo i tam, protože když jsem žila v jižním Londýně, lidi ze severu říkali, jižní Londýn? Zapomeň, tam se netáhnu. Takže to je asi stejný. Možná jenom nadšenci jako já se všude dohrabou. Ale Abaton? Jak je to daleko? Čtvrthodiny tramvají? To není daleko, ne? Ale obávám se, že lidi se budou muset naučit nasadit trekingový boty a chodit na periferii do zajímavějších míst. Protože už nebude velký klub uprostřed města. Myslíš, že najdou další velký klub v centru? Ne. Každopádně to vypadá, že Cross v Holešovicích je klub dneška. Je to cool malej prostor a není daleko.

Jezdíš hodně do Londýna?
Občas. Ne tak často jak jsem asi kdysi myslela, že budu, ale párkrát ročně. Teď jsem zrovna byla v Surrey.

Natáčet nezávislý film.
Přesně. Sakra, ty toho víš. Byla to fakt zábava, užila jsem si to. Protože do hraní teprve pořád začínám fušovat posledních pár let, ale fakt mě to bavilo. Pořád se to učím, nemám moc zkušeností, ale bylo hezký pracovat s malým štábem a pár přáteli. Je to krátký film podle novely Paula Lepina, pražského autora rakouského původu. Psal temné, takové kafkovské příběhy. A tohle je krátký temný film na mnoho způsobů, protože jsme většinou natáčeli v noci. James Babson, Američan, který tu už pár let žije, hraje hlavní roli. Já jsem druhá a hraju sestřičku. Dávám mu jeho morfiové injekce, umírá na nějakou škaredou nemoc. Má spoustu flashbacků, kde hraju několik různých postav.

Zase schizo.
Jo. Multi-osobnost. Takže jsem si hodně zahrála v několika málo dnech, i když jsem vůbec nemluvila.

Když jsi sem před sedmi lety přišla nastálo, jaký to bylo? Mezi Londýnem a Prahou. Když ses tu objevila, fungovala jsi jako vzor a autorita pro spoustu lidí, exot ze západu. Britka, která věděla, hvězda z Wubble-U.
Jo, byla jsem možná hvězda, ale bylo to dost těžký. Neměla jsem práci, tenkrát jsem chodila s Janem5, takže jsem se nastěhovala k němu, nějak se snažil se o mě starat, platil nájem a já jsem čas od času sehnala nějakou práci. Musela jsem všechno stavět od začátku. Ale teď už jsem tu aspoň nějak zavedená a usazená. A zpívám mnohem pravidelněji, než jsem kdy zpívala před sedmi lety. Pár let jsem dělala mcing, improvizovala s dji, což byla zábava, bavilo mě to, ale už jsem to do velké míry vyčerpala, jenom několikrát můžeš s někým vystoupit a improvizovat a já už to vyčerpala. Teď si to schovávám jen pro speciální příležitosti. V jednu chvíli z toho byly i nějaký peníze, ale teď už to zas zdá se odumřelo, protože v celém byznysu nejsou žádný peníze.

A kdyžs viděla třeba Šeptej... vidělas Šeptej?
Jasně, já tam zpívám, ne? Wubble-U, tam se ten zatracenej song proslavil.

Nebylo to pro tebe naivní nebo legrační?
Svým způsobem. Ale pořád jsem respektovala, že se to dělo tady takhle. Ale pro spoustu lidí to bylo nové, viděli to a řikali si, Jé, ona si vzala extázi a vidí nový svět jinýma očima. A pro ně to byla první zkušenost taky, i co se týče plátna. Samozřejmě, že já už to měla za sebou, ale proč ne. Dokázala jsem to ocenit, uznat, že tady se to děje takhle.

Takže neplánuješ návrat?
Jednou, možná. Samozřejmě chci zůstat v kontaktu. Bylo by hezký mít byteček tady a byteček tam…

Co ti tu kulturně chybí? Monty Python’s?
Né, protože ty pořád dávaj tady! A nedabujou je, což je skvělý, to je asi jediná věc kterou nedabujou.

Benny Hill?
Ne, Benny Hill, to je jedna z věcí, po kterých se mi nestýská. Ale možná trocha anglického humoru v mezilidské komunikaci.

Děláme na tom.
Vy jste legrační, neboj, ale jinak legrační. Mám ráda český humor, ale anglický humor… to je něco jiného. Ale vypadá to, že Češi mají anglický humor taky rádi, což je hezký. Chybí mi některé vtipné programy v televizi. Když jedu tam, hned se bavím. Tady si televizi nikdy nepouštím, možná bych měla, třeba bych se naučila víc česky, ale prostě mě to otravuje, sračkový soutěže a bůhvíco…

Vy jste si je vymysleli…
Jo, nejspíš máme víc soutěží než vy, ale tam jsou i jiné pořady… Ale dá se bez toho přežít, jen když tam přijedu, tak si uvědomím, jak moc mi to chybí. Neřikám si to každý den, ale naposled když jsem byla v Anglii…

Jo, pršipláště, deštníky, igeliťáky na hlavu…
Wellingtonky… Pozor, o čem to mluvíš? Tady poslední měsíc pršelo, kdežto já měla anglický léto.

Jo, to je ten váš kulturní imperialismus, globalizace! Posíláte nám sem to svoje zatracený počasí. Přebytky.
Za to se omlouvám.

michal nanoru (www.zivel.cz), 22.10.2005